Categories
Můj milý deníčku

Mezi skauty

foto 3 jezy
Ilustrační foto z jezu Karlovka (© 2011 Václav Štěpán, poskytnuto pod licencí CC BY-NC-SA: http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/) ... u nás fotil Mirek, takže fotky nejsou. Že by byl Mirek spolehlivý stejně jako Matěj?

Letos na jaře jsem se náhodou zmínil před svou sousedkou Áňou o skautském závodu „Napříč Prahou – přes tři jezy“ a následně jsem na celou událost zapomněl. Áňa mě zná poměrně dobře (chodili jsme spolu do MŠ, ZŠ, SŠ a VŠ), a tak koncem srpna správně odhadla, že už vůbec nevím, kterak jsem spolu o celé záležitosti mluvili a poslala celému svému adresáři „Kamarádi“ nabídku s účastí na tomto závodě.

Je samozřejmě s podivem, že Áňa vůbec má nějaký adresář „Kamarádi“ a je nanejvýš nepochopitelné, co v něm dělám já (že bych tam byl díky všemu, co jsem pro ni v životě vykonal?), ale prostě se stalo, že jsem nabídku dostal. Nejdřívě jsme si vyjasnili, čí je to vlastně nápad (můj), kdo je šéf (já) a kdo se cvakne u Karlova mostu (ona), a následně jsem ji celou akci nechal zařídit, protože já jsem organizátor nikdy nebyl a Áňa naopak ráda říká lidem, co mají dělat.

Byl jsem tedy přihlášen do závodu, v posádce se svým kamarádem Matějem. Matěj je rovněž můj dlouholetý kamarád, ale narozdíl od Áni je to milý a elegantní člověk. Mezi jeho záliby patří dumpster diving a vydávání podivné hudby (hardcore-crust-punk) pod hlavičkou vlastního labelu „Člověk“. Krom jiného je také kromobyčejně spolehlivý.To se potvrdilo pár dní před závodem, kdy přišla SMS s obsahem: „Komplikace! Jsem v Gruzii a mám angínu. Matěj“. Jak nečekané!

Další důležitou osobou v tomto příběhu je můj kamarád Ondřej. Ten trpí v partnerském svazku s jistým člověkem, kterého zde budu označovat pseudonymem kapitán Kvasinka. Útrapy života s touto osobou musí být obrovské, neb Ondřej se nedávno narychlo odstěhoval do Francie a na mě se obrátil s „malou prosbou“ (jak je ostatně jeho zvykem). „Mělo by to vypadat jako nehoda“, nahodil Ondřej a mě došlo, co se ode mě čeká. Teď jen kde sebrat ve Vltavě dostatečně velký ledovec a jak vyváznout se zdravou kůží.

Osudný den jsem byl připravený v loděnici, Áňa byla v organizátorském živlu a nakonec dorazil i kapitán Kvasinka. Šel jsem na to od lesa a zkoušel to s pivem (strategie: jedno, druhý, třetí, pádlem po hlavě a Kvasinka mezi kapry). Pivo však došlo dřívě než jsem vystál frontu a já musel strategii narychlo změnit. Rozhodl jsem se prozatím vyčkávat a využít až obtížného jezu „Karlovka“ u Karlova mostu, k zinscenování osudné nehody. Zpočátku se to zdálo jako dobře zvolená taktika, ale po chvíli jsem začal ztrácet půdu pod nohama. To když mě Kvasinka donutila v lodi klečet (!) a urážela nebývalým způsobem („fňukáš mi tady jako Ondřej“). Ten však zatím popíjel Pernod-Ricard Perrier-Jouet ve Štrasburku a netrpělive čekal na zprávy z Prahy.

Bohužel, to co se na jezu nakonec odehrálo, předčilo i mé nejhorší představy. Začal jsem dobře: najel jsem rovně a přesto dostal loď pod vodu. Ačkoliv pro diváky to vypadalo jako obyčejné „cvaknutí“, byl to ve skutečnosti brilantně provedený manévr. Všechno šlo jako na drátkách, dokud se neobjevil člun pražské Vódní záchranné služby plný záchranářů, kteří se nás rozhodli zachránit. Člověk má nějakou strategii a oni si ho klidně vyloví. Ale kdyby jen to… oni nejdřív vylovili Kvasinku a až potom mě! Absolutní provar!

P.S. Ondřeji, zatím se z exilu nevracej. Není tu bezpečno. Zkusíme s Petrem ten Krompach. Máme v Oybinu vyhlídlé nějaké skalky a horolezectví je nebezpečný sport…

Categories
Můj milý deníčku

Mezi skauty

foto 3 jezy
Ilustrační foto z jezu Karlovka (© 2011 Václav Štěpán, poskytnuto pod licencí CC BY-NC-SA: http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/) ... u nás fotil Mirek, takže fotky nejsou. Že by byl Mirek spolehlivý stejně jako Matěj?

Letos na jaře jsem se náhodou zmínil před svou sousedkou Áňou o skautském závodu „Napříč Prahou – přes tři jezy“ a následně jsem na celou událost zapomněl. Áňa mě zná poměrně dobře (chodili jsme spolu do MŠ, ZŠ, SŠ a VŠ), a tak koncem srpna správně odhadla, že už vůbec nevím, kterak jsem spolu o celé záležitosti mluvili a poslala celému svému adresáři „Kamarádi“ nabídku s účastí na tomto závodě.

Je samozřejmě s podivem, že Áňa vůbec má nějaký adresář „Kamarádi“ a je nanejvýš nepochopitelné, co v něm dělám já (že bych tam byl díky všemu, co jsem pro ni v životě vykonal?), ale prostě se stalo, že jsem nabídku dostal. Nejdřívě jsme si vyjasnili, čí je to vlastně nápad (můj), kdo je šéf (já) a kdo se cvakne u Karlova mostu (ona), a následně jsem ji celou akci nechal zařídit, protože já jsem organizátor nikdy nebyl a Áňa naopak ráda říká lidem, co mají dělat.

Byl jsem tedy přihlášen do závodu, v posádce se svým kamarádem Matějem. Matěj je rovněž můj dlouholetý kamarád, ale narozdíl od Áni je to milý a elegantní člověk. Mezi jeho záliby patří dumpster diving a vydávání podivné hudby (hardcore-crust-punk) pod hlavičkou vlastního labelu „Člověk“. Krom jiného je také kromobyčejně spolehlivý.To se potvrdilo pár dní před závodem, kdy přišla SMS s obsahem: „Komplikace! Jsem v Gruzii a mám angínu. Matěj“. Jak nečekané!

Další důležitou osobou v tomto příběhu je můj kamarád Ondřej. Ten trpí v partnerském svazku s jistým člověkem, kterého zde budu označovat pseudonymem kapitán Kvasinka. Útrapy života s touto osobou musí být obrovské, neb Ondřej se nedávno narychlo odstěhoval do Francie a na mě se obrátil s „malou prosbou“ (jak je ostatně jeho zvykem). „Mělo by to vypadat jako nehoda“, nahodil Ondřej a mě došlo, co se ode mě čeká. Teď jen kde sebrat ve Vltavě dostatečně velký ledovec a jak vyváznout se zdravou kůží.

Osudný den jsem byl připravený v loděnici, Áňa byla v organizátorském živlu a nakonec dorazil i kapitán Kvasinka. Šel jsem na to od lesa a zkoušel to s pivem (strategie: jedno, druhý, třetí, pádlem po hlavě a Kvasinka mezi kapry). Pivo však došlo dřívě než jsem vystál frontu a já musel strategii narychlo změnit. Rozhodl jsem se prozatím vyčkávat a využít až obtížného jezu „Karlovka“ u Karlova mostu, k zinscenování osudné nehody. Zpočátku se to zdálo jako dobře zvolená taktika, ale po chvíli jsem začal ztrácet půdu pod nohama. To když mě Kvasinka donutila v lodi klečet (!) a urážela nebývalým způsobem („fňukáš mi tady jako Ondřej“). Ten však zatím popíjel Pernod-Ricard Perrier-Jouet ve Štrasburku a netrpělive čekal na zprávy z Prahy.

Bohužel, to co se na jezu nakonec odehrálo, předčilo i mé nejhorší představy. Začal jsem dobře: najel jsem rovně a přesto dostal loď pod vodu. Ačkoliv pro diváky to vypadalo jako obyčejné „cvaknutí“, byl to ve skutečnosti brilantně provedený manévr. Všechno šlo jako na drátkách, dokud se neobjevil člun pražské Vódní záchranné služby plný záchranářů, kteří se nás rozhodli zachránit. Člověk má nějakou strategii a oni si ho klidně vyloví. Ale kdyby jen to… oni nejdřív vylovili Kvasinku a až potom mě! Absolutní provar!

P.S. Ondřeji, zatím se z exilu nevracej. Není tu bezpečno. Zkusíme s Petrem ten Krompach. Máme v Oybinu vyhlídlé nějaké skalky a horolezectví je nebezpečný sport…

Categories
Můj milý deníčku

Věštec z Omahy? Tak to musíte jinde…

Návrat z UA na UK byl bezbolestný. Rovněž tu nic nefunguje a člověk má pocit, že je ve středověku. Snad jen tu podlahu z udusané hlíny ještě na nám. Curieových nemáme.
Ale budiž – s tím že mám kvůli rozvinutému IT/schopnostem studijního rozvrh jako síto na vodu, se dá jeden semestr žít. Holt když mi vybyde pár desítek minut, tak si v knihovně vezmu Le Monde nebo Guardian a přečtu si, co se děje ve světě. Sice moc nechápu proč jsou ty noviny v knihovně PF dostupně vždycky až asi s třídenním zpožděním (nicméně na to mám takovou konspirační teorii, že si je nejdřív čtou páni profesoři), ale i tak – díky za ty dary. No a jednou takhle cestou do knihovny potkám plakát Eurocampus Stock Market Challenge.
Přihlášku jsem vyplnil obratem. Tohle mě vždycky bavilo. Těšil jsem se, že konečně zúročím hodiny strávené čtením Podniků a trhů, E15ky nebo chvíle v Anglii s čajem a The Economist. Navíc jsem si říkal, že je to docela dobrá příležitost naložit to ambiciózním dětem z VŠE. Dramatický souboj jedniček z matematiky s primitivním sedláckýn uvažováním.
Původně jsem si říkal, že nakoupím nějakou klidnou sílu a jelikož ti ostatní budou zkoušet nějaké krkolomnosti, tak je bez práce převálcuju. Nákup WMT, IBM nebo MCD však žádná hitparáda nebyl. Po dvou týdnech jsem sice byl v z několika set účastníků v TOP 50, ale to bylo tak všechno. Pak jsem strávil několik dní na WSJ, MarketWatch, Benzinga.com a vlastně se všemi zdroji, co na člověka plivou Google Finance. Zbavil jsem se všech „blue shits“ a nakoupil samé technologické firmy za pomoci těžce fundamentální analýzy: „každej okolo mě kupujue Iphone = já kupuju akcie AAPL“ ; „používám Amazon.com a všichni kolem mě taky = kupuju AMZN“. Pak trocha risku a nákup některých společností, o kterých jsem předtím nikdy neslyšel, ale analytici je doporučují a jejich podnikání mi přijde smysluplné (MOTR třeba). No a ono to šlo:

Číslo 5 chtít být první. Číslo 5 zuřiti, vztekati se...


Teď na přelomu listopadu/prosince jsem na to přestal mít čas a hlavně se tam objevili lidi, kteří zcela evidentně s úspěchem shortovali, čemuž jsem se já vyhýbal. Každopádně teď v pátek byl konec soutěže, dohrál jsem na chvostu TOP 25, zhodnocení za dva měsíce přes 20%. Shortující vítěz ovšem kolem 60% a další v pořadí okolo 40%. Co dodat – hoši (a dívky?) gratulace a když bude čas, tak na jaře dáme odvetku.

Categories
Můj milý deníčku

Tento obrázek

Dějiny práva a státu mě vyhánějí z vlastního pokoje...
Dějiny práva a státu mě vyhánějí z vlastního pokoje...

není legrační, protože:

a) po jeho vytvoření mi zbylo v ruce ještě spousta papírů

b) jenom papíry ke zvládnutí zkoušky navíc nestačí a je potřeba konzultovat s učebnicí „Dějiny evropského kontinentálního práva“ (809 str.) a učebnicí „Dějiny angloamerického práva“ (879 str.)

c) vědomosti, které leží na zemi nejsou zatím ani zdaleka v mé hlavě

d) a+b+c

Samozřejmě „d“ je ta správná možnost 🙂

Z těch příjemnějších zpráv je naopak ta, že už mi toho zbývá kromě výše zmíněné kruťárny docela málo. A další příznivá je, že ex-spolužačka Klára obhájila svojí bakalářku (gratulace!), která obsahuje kromě jakýchsi bludů o reklamě v pivovarnictví i veledůležitou větu: „Ráda bych poděkovala JUC. et Bc. Markovi Novotnému za cenné rady z reklamní teorie a praxe, které významně přispěly ke vzniku této práce.” a já se tak rázem dostal mezi velikány oboru jako je David Ogilvy nebo Philip Kotler. No… bylo to vydřený. A tím pádem zasloužený. 🙂

Categories
Můj milý deníčku

Luxusní úchylárna

Milíčovský les + tma + kontroly + mapa + baterka + pár soupeřů + jedna koedukovaná partnerka = recept na vtipné strávení středeční noci.
To bylo tak – ve středu nám naše milovaná uni pořádála Rektorský den sportu. Což je den, kdy se neučí a místo toho se pořádájí různé sportovní akce, které využívá minimum studentů. Což je mimochodem škoda.
Já jsem si sportovní nabídky povšimnul na nástěnce ve vestibulu PF a hned běžel na http://rektorskyden.cuni.cz/ , kde byl seznam možností A když jsem se pak ve svých 23 letech rozhodoval co si vybrat, „noční orientační běh koedukovaných dvojic” byla jasná volba. Znělo to totiž dostatečně tajemně a hlavně jsem nevěděl, co znamená to „koedukovaných”, takže o důvod víc, proč do toho jít…. není nad skoky do neznáme vody.
A že jsem se sakra trefil. První věta základních propozic oznamovala něco v tom smyslu, že se jedná o tradiční skórelauf, avšak s velmi netradičními prvky. Pak nějaký blbosti o lampionech, co nesvítí, kleštích (?) a tak…. nic co by stálo byť jen za přečtení. Jedná se přece o nějaký proběhnutí v lese, tak co?
Nadešel čas sehnat partnerku. Tady jsem kupodivu rovněž slavil úspěch hned napoprvé, neboť M (ta byla taky jasnou volbou 🙂 jsem nabídkou vyvedl z míry do té míry, že vlastně se svojí účastí souhlasila nebo minimálně neprotestovala. Chudák nevěděla do čeho jde, nicméně jsme utvořili tým 2.LF UK a FSV&PF UK. Pravděpodobně jediný v soutěži, kterou jinak ovládá FTVS a MFF.
Další upřesňující propozice přišly obratem e-mailem. Obsahovaly hlavně seznam kontrol s legračními názvy jako: hluboká jáma, obří bažina, vysoká tráva nebo zarostlá světlina. To mi dala M za úkol vytisknout, nicméně jsem to nepovažoval za důležité (a taky mi došel toner).
Tady už se pomalu přesouváme na start závodu, respektive bychom se přesouvali, kdybych ty papíry fakt vytisknul. Takhle se stalo, že jsme se cestou na start poprvé ztratili. Naštěstí jsme potkali nějaké losery, co nám poradili kam jít. My jsme je na oplátku lehce zastrašili výčtem našich sportovních úspěchu a okázale předváděli naši sálovou obuv (ve stylu: na takové proběhnutí se ani nepřevlékám z domácího).
No, závod začal něco po deváté a byl to fičák, jak říkali Vyvolení. První kontrolu jsme našli ještě snadno (M1: kam běžíme? M2: za davem, dělej!), s druhou už byl problém. Zjistil jsem totiž, že baterky v čelovce, o kterých bratr prohlásil, že jsou skoro nové byly opravdu jenom skoro. Hlubokou jámu jsem tak sice našel, ovšem zcela jinou než jsem měl v plánu. Následně jsem nedobrovolně ozkoušel i další lákadla jako rozlehlý mokřad či lepivé bahno a zachránil mě až výrazný strom. Respektive jeho neméně výrazná větev. V mém oku. Nevadí, kontrola se počítá, dělám díru do papíru a sprintujeme dál. Tedy sprint… M se po chvíli drží za bok a snaží se vyzvracet své plíce. Mě se běží pěkně, jarní kilometry v Šárce dělají své. Ovšem na koni jsem jen do chvíle, než se M zeptá, kde zrovna jsme a kam teď běžíme. Což je otázka vrcholně nevhodná, nejen proto, že jsem v onom lese nikdy nebyl, ale i proto, že je tma, já nemám (kompas, buzolu? to, jak ukazuje sever a všichni okolo to měli) a hlavně proto, že po jejím vyřčení vypadám jako blbec, co se ztratí i při procházce v parku. Nastane tedy zhruba následující rozhovor – M1: doleva, určitě doleva! M2: určitě? M1: no já myslim… možná, nebo… co, doprava? M2: tak kam? M1: já nevim! M2: co rovně? M1: OK! Rovněž se snažím žoviálně zapříst rozhovor o naší pozici s okolními běžci, neboť nás co chvíli nějaká dvojice předbíhá a já beru celou záležitost stále především jako společenskou událost. Partnerku tím ale pobuřuji a jsem umlčen. Prý mi stejně nikdo neporadí, neboť to jsou soupeři.
Nakonec nalézáme okraj lesa a vyvíjíme strategii neopouštět hlavní cestičku, vedoucí po něm. Sice se člověk víc naběhá, ale zase nehrozí další výrazná větev či bezedná propast. Po finálovém kousku, kdy jsem – hledaje šestku – proběhl kopřivovým polem, už raději otáčíme k cíli. Po doběhu napjatě očekávám výsledky (vyhlašují se tři nejlepší dvojice), ale M tvrdí, že to se nás prý netýká a jedeme domů. Bylo to super! Tak zas někdy!

EDIT: Výsledky dorazily! Jsme 28. ze 74! Kdybychom se trochu připravili… nechci ani domyslet. 🙂

Categories
Můj milý deníčku

Zlínská dvanáctka alias G12

Zatímco zlínská jedenáctka a její výkony musí svým fanouškům hnát slzy do očí, tak zlínská dvanáctka je na tom přesně naopak. Své fanoušky teprve získává a nezbývá než doufat, že jich časem bude mít víc než zlínští hoši, provozující hru učňů. 🙂

O co jde? Pravidelným čtenářům již dobře známý Senátor (ne můj!) & his boys rozjeli ve 12. budově areálu Svit experimentální prostor kombinující galerii, kavárnu, kino a kreslírnu.

Designový showroom, wi-fi pokrytí, naplněný bar, dobrý zvuk, milá obsuluha, otevřeno od pondělí do pátku od 10:00 do půlnoci, každý týden nová výstava, každý den dobrý program… kontroluj (jak dneska řiká mládež) na: www.g12.cz

P.S. Jak jsem tady onehdá brojil, proti těm uplaceným propagačním postům, tak tohle je přesně ono. 🙂 Akorát já to dělám zadarmo…

Categories
Můj milý deníčku

Afghánistán, Irák, Velká Británie…

Modří už vědí – dnes bude řeč o zahraničních misích (téma jsme ostatně nakousli v komentářích u jednoho z předešlých příspěvků).

Jelikož jsem asi poslední člověk na planetě, který neabsolvoval program Erasmus, rozhodl jsem se to letos napravit a podal hned tři přihlášky. Ucházel jsem se o studium ve finském městečku Jyväskylä, na jedné z top10 anglických univerzit – Loughborough a francouzské škole pro prezidenty – Institut d’études politiques de Paris (aka Sciences Po). Měl jsem v hlavě připravený krásný článek, že jdu studovat na Sciences Po a zařadím se tak mezi kluky jako Jacques Chirac nebo François Mitterrand, jenomže už po přijímacím pohovoru, který končil mým: „Je ne sais plus, je suis désolé…“ mi bylo jasné, že rovněž přítomní absolventi česko-francouzských bilingvních gymnázií tentokrát zřejmě dočůrají o notný kus dál než já.
Takže byla ve hře Anglie a Finsko. Výběrové řízení na obě jsem vyhrál, takže zase zbývalo „akorát“ se rozhodnout. A opět těžká volba. Finsko/Anglie = Šípkovou/Se zelím. 🙂 Pro Finsko hrály lepší předměty, nádherná příroda a taky to, že jsem tam zatím nikdy nebyl. Pro Anglii samozřejmě tradice, kvalita školy, jazyk, etc… Otravoval jsem s tím kde koho, každý radil, ale nikdo vlastně nepomohl, akorát Senátor neúnavně, že Anglie, Anglie, Anglie. Tak jsem to tam poslal. Jestli budu Ondrovi posílat z UK hatemail nebo basy Guinessů se zkrátka ukáže až časem. Ještě mě ale musí partnerská univerzita akceptovat, což bude možná taky oříšek, protože už jsem je začal zásobovat drzými dotazy typu zda-li je možné udělat si u nich rovnou M.A. titul, když už se tam budu ten rok flákat, apod.

Rovněž jsem si vypracoval následující plán korespondující zhruba s průběhem akademického roku:

Podzim, příjezd do UK – kupujeme Defendra
Vánoce, prázdniny – vezeme Defíka domů (European roadshow)
Jaro návrat do UK – kupjeme Jaguar XJS (5.3 V12, nic menšího nemá cenu)
Konec roku – vezeme XJS domů (European roadshow vol. 2)

Máma o tom ještě neví. 🙂

A taky se bohužel ještě neví, kdo to zaplatí.

Categories
Můj milý deníčku

Dostane Dan Kyselou žábu?

Někdy ke konci semestru se nám na FSV rozběhla taková povedená událost – hodnocení kurzů za ZS 2008/2009. To nám jednou rozdali oranžové papíry a hodnoťte si. Nezastírám, že mi udělali radost – hodnocení kurzů je totiž jedna z těch vzácných chvil v životě studenta, kdy si může vylít své rozhořčení z průběhu studia a zároveň – když už je v tom – přidat trochu své vlastní mimoškolní frustrace. 🙂 Je to něco, o čem jsem snil během každé hodiny matematiky s RNDr. J.H. na svém milém gymnáziu… i když vlastně ne, to jsem měl spíš myšlenky na nějakou hodně bolestivou formu tortury, jaképak hodnocení.

Ale abychom neutíkali od tématu, jak je na tomto blogu zvykem – při samotném hodnocení jsem totiž zjistil, že ať přemýšlím sebevíc, žádná zdrcující kritika, po které by s tím naši milí učitelé měli chtěli seknout, mě do slovního hodnocení kurzu nenapadá. Proto mě velice příjemně překvapili spolužáci, které podobný problém zjevně netrápí a zároveň v sobě nemají ani tu vnitřní brzdu, která by jim říkala, že to či ono není úplně vhodné. A tak se třeba vyučující Kritických teorií médií z výsledků hodnocení dozvěděla, že při přednášce to z ní leze jak z chlupatý deky, vyučující Politické komunikace dostal doporučení koupit si nové kalhoty a u vyučujícího Marketingové komunikace si dvě studentky stěžovaly na sexismus ve výkladu. Přesněji se v hodnocení kurzu objevilo: „méně sexismu při výkladu, někomu to nemusí připadat vtipné“ a „aby se vyučující lépe seznámil s feministickými a genderovými poznatky a vnímal je při výkladu, pokud narazí na genderová (=pohlavní nebo co?) témata“.

Sice by sem na konec stačilo teď napsat „to by člověk blil“, ale musím to ještě trochu rozvést. Blil bych z lidí, co si dovolí napsat podobné věci jenom díky tomu, že dotazník je anonymní a blil bych taky z lidí, kteří nepochopí legraci a brečí kvůli vtípku o reklamě na vložky, jak kdyby se jejich sestra jmenovala Gita.

P.S. Fakulta si zaslouží uznání, že podobnou věc zpřístupní v celé šíři. Ve Zlíně byli po zhodnocení uveřejněni jen ti nejlepší profesoři a předměty. Aby se náhodou nezjistilo, kdo svou práci dělá špatně…

P.P.S. Ještě si zaslouží vypíchnout perly jako “zvíšit počet hodin” nebo “kurs je dobrý” … inu i takoví lidé asi studují na VŠ. A teď mě někdo sejměte gramatickým rozborem mých vlastních příspěvků… 🙂

Categories
Můj milý deníčku

Dostane Dan Kyselou žábu?

Někdy ke konci semestru se nám na FSV rozběhla taková povedená událost – hodnocení kurzů za ZS 2008/2009. To nám jednou rozdali oranžové papíry a hodnoťte si. Nezastírám, že mi udělali radost – hodnocení kurzů je totiž jedna z těch vzácných chvil v životě studenta, kdy si může vylít své rozhořčení z průběhu studia a zároveň – když už je v tom – přidat trochu své vlastní mimoškolní frustrace. 🙂 Je to něco, o čem jsem snil během každé hodiny matematiky s RNDr. J.H. na svém milém gymnáziu… i když vlastně ne, to jsem měl spíš myšlenky na nějakou hodně bolestivou formu tortury, jaképak hodnocení.

Ale abychom neutíkali od tématu, jak je na tomto blogu zvykem – při samotném hodnocení jsem totiž zjistil, že ať přemýšlím sebevíc, žádná zdrcující kritika, po které by s tím naši milí učitelé měli chtěli seknout, mě do slovního hodnocení kurzu nenapadá. Proto mě velice příjemně překvapili spolužáci, které podobný problém zjevně netrápí a zároveň v sobě nemají ani tu vnitřní brzdu, která by jim říkala, že to či ono není úplně vhodné. A tak se třeba vyučující Kritických teorií médií z výsledků hodnocení dozvěděla, že při přednášce to z ní leze jak z chlupatý deky, vyučující Politické komunikace dostal doporučení koupit si nové kalhoty a u vyučujícího Marketingové komunikace si dvě studentky stěžovaly na sexismus ve výkladu. Přesněji se v hodnocení kurzu objevilo: „méně sexismu při výkladu, někomu to nemusí připadat vtipné“ a „aby se vyučující lépe seznámil s feministickými a genderovými poznatky a vnímal je při výkladu, pokud narazí na genderová (=pohlavní nebo co?) témata“.

Sice by sem na konec stačilo teď napsat „to by člověk blil“, ale musím to ještě trochu rozvést. Blil bych z lidí, co si dovolí napsat podobné věci jenom díky tomu, že dotazník je anonymní a blil bych taky z lidí, kteří nepochopí legraci a brečí kvůli vtípku o reklamě na vložky, jak kdyby se jejich sestra jmenovala Gita.

P.S. Fakulta si zaslouží uznání, že podobnou věc zpřístupní v celé šíři. Ve Zlíně byli po zhodnocení uveřejněni jen ti nejlepší profesoři a předměty. Aby se náhodou nezjistilo, kdo svou práci dělá špatně…

P.P.S. Ještě si zaslouží vypíchnout perly jako “zvíšit počet hodin” nebo “kurs je dobrý” … inu i takoví lidé asi studují na VŠ. A teď mě někdo sejměte gramatickým rozborem mých vlastních příspěvků… 🙂

Categories
Můj milý deníčku

Svíčka, pár zápalek a škrtátko

dále ještě zabalená kostka lihu, kousek březové kůry k zapálení ohně , kousek papíru , propiska, kousek křídy, jehla a nitě, špendlíky zavírací a obyčejné, knoflíky, žiletka, 50 Kč bankovku a několik mincí na telefon, poštovní známka na dopis a na pohled, lísteček s tísňovými telefonními čísly (menším dětem též vlastní adresu a telefonní čísla na rodiče)…

Ptáte se co to je? To je výsledek práce expertů na ministerstvu dopravy. Nejdřív přijdou s nesmyslným návrhem, aby k nehodám do 100k nejezdila nehodovka a nyní se rozhodli, že řidičům nařídí vozit s sebou výbavu potřebnou k samovyšetření. Úplně dementní je pak upuštění od nutnosti vozit s sebou rezervní kolo nebo náhradní žárovky kvůli jejich “obtížné výměně”.

Na druhou stranu se mi už docela dlouhou dobu obtížně dodržuje rychlost a tohle mi dává naději, že by experti MDČR mohli časem přijít s návrhem, který by umožňoval upuštění od jejího dodržování. 🙂