Aneb tak trochu „Návštěva z nejmilejších 2“ – belgický spolužák z Anglie mluvil už během semestru o tom, že chce v létě vidět divoký východ. Jeho idea byla něco jako Česko, Rumunsko, Rusko… prostě nějakou z těch zemí co jsou „ještě víc na východ, než je Německo“, je tam levno a lidi tam žijou v chatrčích. No a já jsem byl vybrán za průvodce, protože jsem v Rumunsku a Rusku evidentně doma, nemám problém se domluvit, vim co a jak… a tak. 🙂
Domluva po mailu… ne, do Mongolska se fakt asi nepodíváme, jo je to taky hned vedle Ruska, ale polož Stellu a nad hranolkama s mušlema se prosimtě podívej do mapy, když už vás neučej ve škole zeměpis.
Přijel s kamarádem, sraz v Plzni na prohlídce pivovaru, oba mají ranní kocovinou po noci ve městě piva a místo pozdravu volají jenom: „Ty krávo! Proč jsi nedal vědět, že tady je tak levno a tak hezký holky? Byli bychom tu už v červnu!“
Přes dráty na východ
Střih, zasmraděný kupé ve vlaku, na nástupišti visí cedule „Košice“ a my vyrážíme směrem k ukrajinské hranici. Plán je jasný – překročit někde v horách, protože hoši z pupku Evropské unie si holt myslí, že belgická občanka jim otevře dveře všude a o vymoženosti jako je pas nikdy neslyšeli. Zvažovali jsme i variantu přejít na oficiálním přechodu a pas nahradit kombinací „občanka+20 €“, ale nakonec vyhrála varianta ilegálního vniknutí, protože uplácet se přeci nemá. Před odjezdem jsme věnovali asi tři a půl minuty zkoumání situace, která na hranicích panuje a zjistili že žádná sláva. Obzválště mě pobavila zpráva z novin o tom, že:
Ukrainian border troops on April 6 fired in the air to halt a pair of illegal migrants thought to be from the Palestinian city Gaza, who were attempting to enter Slovakia via a Ukrainian border forest.
Takže jsme do toho šli s očekáváním terenních aut, termokamer a hladových vlčáků – přeci jen desítky milionů eur vynaložené z evropských zdrojů na ochranu hranice musí někde být vidět. Pak jsme dojeli do Nové Sedlice a jediné co tam bylo vidět byl postarší upocený pohraničník, ledabyle opřený o notně omšelou Škodovku a vychutnávající cigaretu. Prošli jsme mu za zády, po dvou hodinkách chůze do kopce jsme potkali první průsek a ceduli „Pozor, štátná hranica!“ – zasmáli jsme se a podle kompasu šli stále na východ. Po půl hodině prodírání lesem jsme opět našli cestu. Naivně si mysleli, že jsme asi už na Ukrajině a těšili se na vesnici. Ta se sice tím směrem nacházela, ale nejdřív přišel další průsek, plot z ostnatého drátu, brána z ostnáče zavřená řetězem a azbukové cedule na nichž jsem rozluštil jen „Uvaha! Krutyj …“ a poslední slovo mi chybělo, tudíž říkám se smíchem klukům, že tam asi bude „Pozor! Zlý pes!“
Přesto nám trochu zatrnulo, protože přelejzat ostnáč… to už pak asi nepůjde říct, že jsme v lese zabloudili. V hlavě si historku pro výslech upravuju na: „zabloudili jsme v lese a mysleli si, že ty dráty jsou ohrada na krávy… znáješ… kráva… bů, bů…“ a pokračujeme. 🙂 No a pak najednou jeden z Belgičanů volá: „Hele, támhle na nás někdo kouká!” a skutečně někdo na pokraji pastviny nás se zájmem pozoruje. Voláme „dóbryj deň“ a míříme k nejbližším stavením. Začínáme potkávat první obyvatele, na pozdrav odpoví, ale ve tváři mají výraz nejlépe popsatelný jako „WTF?“. Kluky jsem instruoval, že by nemuseli během návštěvy Ukrajiny mávat svýma hodinkama a vytahovat iPhony, ale i tak se dá poznat, že místní zrovna nejsme. A pokud nejsme místní, tak odkud jsme přišli, když dál v lese jsou jenom dráty a nesmí se tam?
Ochoč si vlastního pohraničníka
Asi už nikdy nezjistíme, jestli někomu z těch místních leží obranna státu tolik na srdci nebo jestli to byla náhoda, ale zhruba o deset – patnáct minut později dochází k naplnění mojí černé můry – nejdřív zvuk vytočeného motoru a najednou se proti nám vyřítí značně rozjetý teréňák ukrajinských pohraničních vojsk (ano – to je správně – žádná policie, hranice hlídají vojáci, přímí následovníci sovětského pohraničního vojska). Schovat se nebo utéct není kam, takže jen poslouchám jak bude za námi brzdit, otočí se a my pojedeme do Užhorodu si popovídat. K našemu údivu se však UAZ nezastavuje a míří plnou rychlostí někam za nás. Úsměv na rtech, barva se vrací ze zelené na normální a náladu dokonává jakási chatrč popsaná písmenky. Velím vzít ji útokem, protože cesta byla slepá, pohraničníci se musí vrátit a stejně to musí bejt hospoda… nebo obchod… nebo obojí. Nedá se přesně říct kdo byl více překvapený – jestli my, když jsme viděli podlahu z udusané země (možná to byl málo mastný pokus o beton, ale spíš ta hlína), počítadlo trůnící na pultu místo pokladny a stolek místních zevlů s nalitou vodkou v rohu nebo místní, když viděli tři magory s batohama co se prosekali ze západu přes kopce a dráty. Každopádně nás přivítali naprosto přátelsky, jeden (který k obchodu tak nějak patřil) se mnou ochotně vyveksloval eura za hřivny a ani se mě nesnažil moc vošmelit. Kurz nabídl oproti bance horší na deseti eurech jen o pár hřiven a když jsem si po něm peníze přepočítával, tak se tvářil skoro až dotčeně. Což ale snesu spíš než dělat někomu hejla. 🙂
Koupil jsem každému pivo Lvivskje (které nám paní ochotně podala teplé, z nefunkční ledničky), láhev minerálky, nějaké místní tatranky s bobrem a platil asi dvacet hřiven. Za deset eur jsem jich dostal sto. Na Ukrajině je pro Čechy levno zhruba jako pro Belgičany v Čechách. A tak jsme seděli s místníma, dostali od nich meloun, vysvětlovali odkud jsme – teda spíš já vysvětloval a kluci vytřeštěně zírali a mohla by to být krásná letní idylka, kdyby před obchodem smykem nezastavil UAZ a z něj nevyskákali čtyři týpci v maskáčích. Ti samí co nás nejdřív minuli. Dva jdou dovnitř a jeden se hned objímá s paní prodavačkou. Ona na něj volá: „Miško!” a hned nalévá vodku. Ta se nese i o něco vyšším šaržím co zatím postávájí venku. „Miško” se pak podívá i na nás – ne nepřátelsky – spíš udiveně. Na moje nesměle pronesené „dóbryj deň“ jen pozvedne obočí, otočí se na prodavačku, hodí hlavou směrem k nám a prohodí něco z čehož zaslechnu jen „maladěci“ a z její odpovědi, že „Čéši, charašojny, pivo kupili“. Ukrojí mu taky melouna a tak sedíme, žvýkáme melouna na obou stranách a díváme se na sebe – akorát my máme pocit, že každá minuta má asi tak tisíc vteřin. Naštěstí za chvilku dobaští, vyplivou semínka na zem, skočí do UAZa, narvou mu plnej a jsou pryč. Jakmile odjedou, tak se jeden z místních ptá jestli máme nějaký problém. Odpovídám že ne a on, že proč tedy sedíme jak zařezaní a jsme celí zelení. Jdu s pravdou ven, že nemáme pasy a přišli jsme přes dráty. Teď prozměnu vyděšeně zírá on. Pak se do toho zase vloží ten se kterým jsem měnil peníze, že Mišo je jeho „brat“ a že se nemáme bát, že „vši charašo“. Ptá se co máme v plánu a když mu řikám, že chceme pěšky do Polska, tak tvrdí že to je blbost, do kopce a v lese. Navíc jsou tam hranice a tam to hlídají zlí polští pohraničníci. Plánuje nám dovolenou jinak – zavolá zpátky ty „jejich“ pohraničníky, ti mají nedaleko „bázu“, tam můžeme za pár hřiven spát a jestli máme o něco víc, tak že nás druhý den hodí UAZem kam budeme potřebovat, že neni problém, ale proč chceme zrovna do Polska a klepe si na čelo… Tlumočím nabídku klukům a ty jen nevěřícně otvírají pusu. Sice chtěli zažít dobrodružství, ale tohle nečekali. Nakonec ale naše rozumnější já vyhrálo, za nabídku děkujeme a radši bereme roha. Spíme ve stanu v ukrajinském lese, druhý den podle kompasu přecházíme do Polska (hranice v 1000 m.n.m a dokonce bez drátů), míříme na Ustrzyki Górne, pak Wielka Rawka a na západ po PL-SK hranici… to už je však běžná a oproti Ukrajině poměrně nudná turistika. 🙂
