Categories
Anglie 2009-10 Cestování

Skotsko a Severní Irsko

Kde začít? Asi u levných letenek. Díky za ně. Ještě před pár lety by asi výlet East Midlands -> Edinburgh -> Belfast -> East Midlands nebyl pro studenty s nízkým rozpočtem uskutečnitelný. Nicméně dnes je vše jinak, my jsme si mohli se spolužáky (včetně legendárního Belgičana a jedné slečny z Německa navíc) udělat trochu radosti a já vám to teď můžu popsat. Takže pojďme na to. 🙂

Edinburgh

our group
Unsere travel skupina (a to mi tam ještě chybí vlámština)

Byl naší první (a hlavní) destinací. A oprávněně – je krásný. Staré město s domy ze šestnáctého století, staré hospody, hrad… všechny jsem tam provokal, že kdyby to bylo jen o trochu hezčí, bylo by to skoro tak krásný jako Praha. Jelikož jsme výlet pojali opravdu hodně nízkonákladově (ano, účastnil jsem se plánování), tak jsme první noc využili hostel na pobřeží (£6/noc se snídaní) a následující ráno si udělali výlet na Cramond Island – počasí nám přálo, ale slíbené delfíny, velryby ani tuleně jsme neviděli.
Na zbytek výletu jsme se přesunuli do centra, prohlédli si hrad, vylezli na Arthur’s Seat, absolvovali prohlídku s průvodcem (zadarmo), šli do muzea skotské whisky, atd…

Edinburgh castle
Edinburgh castle


Belgičan ve svém živlu
Belgičan ve svém živlu ('Tohle chci mít doma!')


lahev skotkse
Barvu to má jako tuzemák, cenou je to trochu jinde...


kavarna rowling
V těch oknech nahoře prý sedávala jakási J.K. Rowlingová... mně to nic neřiká, ale třeba někdo bude vědět.


Reinout dum
Reinout a jeho nový domek... poněkud nepraktický, ale ohromně stylový. (Calton Hill)


Arthur's seat
Arthur's seat, kopec nad Edinburkem...


Arthur's seat sestup
Dolů jsme to vzali zkratkou... 🙂


skotsky dudak
Kdyby někdo pořád nevěřil, že jsme byli ve Skotsku...


panorama
A nakonec co? Přece panorámatum!


Veselou tečkou byl odjezd na letiště, kdy jsme si nechali ujet jeden autobus a ten druhý uvízl v zácpě. V pět hodin jsem se díval na vytisklou palubní vstupenku s nápisem „Gate closes: 17:25“ s mírnou nervozitou. O deset minut a půl kilometru později jsem se šel zeptat řidiče, jestli je nějaká naděje a odpovědí mi bylo zavrtění hlavy. Když jsme se probojovali na další zastávku a spatřili několik taxi, rozhodli jsme se to zkusit – úprk do taxíku a rozkaz zněl jasně: „Departures! But make it fast mate!” Klasický „black cab“ není tak pomalý jak by se mohlo zdát, tudíž jsme v 17:25 mohli vysednout a dát se do sprintu přes letiště ve stylu laciných akčních filmů. Chyběly jen umělé nálože, které by za námi efektně vybuchovaly… Kdo zná britská letiště tak ví, že fronta u bezpečnostní kontroly může být dlouhá. V Edinburghu byly fronty dokonce dvě, nicméně jsme to vzali prostředkem a jediného člena letištní ochranky James odstrčil se slovy, že na jeho hlouposti nemá čas. Problém nastal u samotných detektorů, protože odstrčit jejich personál a proběhnout skrze ně… zase takoví akční hrdinové nejsme. Koutkem oka jsem na monitoru zahlédl, že je cca 17:27 a Belfast stále „Now boarding“, což mi přidalo trochu klidu. Bohužel personál to viděl taky, takže nás nechtěl pustit přednostně a tak se stalo, že než nás protáhli detektorem bylo asi 17:40 a na monitoru svítilo „Belfast – gate closed“ … nicméně jsme přesto tryskem vyrazili a po doběhnutí jakýmsi zázrakem přesvědčili paní u brány, aby nám ji znovu otevřela. Zároveň vysílačkou stopla zavření letadla a odsunutí pojízných schůdků a my jsme s úsměvem mohli usednout do letadla plného lidí, co byli evidentně naštvaní kvůli našemu zdržování. 🙂 A vydali jsme se směr Severní Irsko.

Severní Irsko

land rover tangi
Tohle je Tangi - obrněný LR Defender. V nedávné době nejčastější auto RUC (PSNI)... dnes jsou stále vidět, ale jezdí už i obyčejná auta.

A tady to teprve začalo. Edinburgh je krásný, ale plný turistů, dárkových kýčových obchodů a celkově zapadá do kategorie „Been there, done that, got the t-shirt!“ Ne tak Belfast. Belfast žije a dýchá atmosférou udalostí teprve nedávno minulých…
První čeho jsem si všimnul byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách. Spolubydlící James, který mi na podzim vysvětloval, že v UK potkám maximálně „Bobbyho“ s obuškem se mi nejdřív pokoušel tvrdit, že „to je asi jen tady, na letišti…“, nicméně sotva jsme vylezli v centru Belfastu z autobusu a projelo kolem nás první Tangi, tak už jen mlčel a koukal. A my s ním… protože ačkoliv si člověk žádné přímé nebezpečí neuvědomuje, tak ten problém v Belfastu stále trochu cítit je.
Je to trochu v kontrastu s tím, jak jsou Irové milí a otevření – hned první den, když jsme se motali v centru se k nám přihnal přátelsky vypadající kluk se zrzavým polovousem a že jestli něco hledáme a jestli nám muže něco doporučit a vlastně proč s nim nezajdeme na oběd… vyklubal se z něj muzikant, doporučil co v Belfastu vidět, s Jamesem si popovídal o cestování v Asii, pohoda. Odpoledne jsme si našli průvodce po severním Belfastu, který se sice přiznal že je katolík, ale byl poměrně opatrný a do žádných velkých politických promluv se nepouštěl. Udělal jsem si z toho dojem, že se o konfliktu asi zase tak otevřeně s cizinci nemluví…
Což mi vyvrátil náš průvodce po západním Belfastu hned druhý den. Byl jím Liam, Ir v bundě Celticu Glasgow (to má svůj význam) a se strašným akcentem, který prohlídku zahájil tím, že seděl sedm let (nikdo jsme se nezeptal konkrétně za co, ale kvůli čemu je asi jasné) a je samozřejmě katolík a republikán. Procházet se s ním západním Belfastem bylo zajímavé hned z několika důvodů – jednak si člověk vyslechl historii konfliktu od člověka, který se ho přímo účastnil, protáhl nás do postupně se rodícího se IRA muzea a hlavně jsem si všiml jedné věci. Přibližně s každým pátým člověkem na ulici se pozdravil, podal ruku, poplácal po ramenou, prohodil pár slov (Anglicky nebo Irsky) zamával na auto (na taxi)… samozřejmě i já potkám sem tam ve městě někoho známého, ale tohle byl extrém. Republikánská (katolická) Komunita je opravdu s velkým K.
Pravděpodobně nejsilnější zážitek přišel ale po skončení naší procházky… Liam nás zavedl do irského komunitního centra, kde mají republikáni restauraci, vlastní radio, atd… Byl čas oběda, celkem nacpáno, takže jsme tam postávali, až na mě zavolal takový sympatický chlápek s šedivou kšticí a chytrýma očima, že jestli si nemáme kam sednout a přišli jsme s Liamem, tak u něj pro nás místo je. Rádi jsme nabídky využili, objednali jídlo, pustili se s ním do hovoru. Opět přátelskost a otevřenost, hned se představil (Brendan), jediný stín mu přelétl přes obličej, když seznal, že James je Angličan… vyptával se na to jaký je Liam průvodce a když jsem odpověděl něco ve stylu že dobrý, protože je vidět, že si to fakt prožil, včetně vězení, tak se usmál, že on si „the troubles“ taky prožil a z vězení jim v roce 1983 utekl. Chvíli jsme si ještě povídali (zmiňoval se že co se týče republikánství je „pretty much hardcore“), ještě nás představil člověku o kterém tvrdil že je „our junior minister“ , pak dojedl, rozloučil se a odešel.
Doma mi to nedalo, říkal jsem si že útěk z vězení musí někde být zaznamenaný a určitě půjde dohledat. Po pár minutách na mě vypadlo tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/Brendan_McFarlane Z obsahu vybírám: „…McFarlane had machine-gunned three female pedestrians who were passing by the Bayardo as it was blown up … McFarlane went on to lead the Maze Prison escape, the mass escape of 38 republican prisoners from the Maze in 1983 … he is alleged to have kidnapped supermarket executive Don Tidey in a bid to ransom him to raise money for the IRA …“
Poobědvat s jedním z nejobávanějších irských teroristů/bojovníků za svobodu (záleží z které strany se díváte) a velitelů Irské republikánské armády… komu se to podaří? A fakt byste to do něj neřekli.

Belfast city hall
Belfast - City hall


uda mural
Podobných graffiti je Belfast plný, označují je jako 'murals' ...


uff mural
... paradoxně ty nejvíc agresivní patří protestanstkým (loajalistickým) skupinám (UDA, UFF), zatímco IRA je má poněkud ve smířlivějším duchu.


bobby sands mural
Třeba jako tenhle - vzpomínkový na Bobbyho Sandse, který v 80. letech držel hladovku až do konce... kupodivu se prý moc často nestává, že by si znepřátelené strany poškozovali své malby. Takže střílet po sobě ano, čmárat po cizích obrázcích ne.


Závěrem…

Výlet stál za to, doposud jsem při každé návštěvě Spojeného království pobýval pouze v Anglii a nějak mi ucházelo, jak moc může být Skotsko nebo Severní Irsko odlišné. Věděli jste například, že kromě librových bankovek vydaných v Anglii (Bank of England) je rovněž možné potkat libry skotské a irské a aby to nebylo tak jednoduché, tak jsou bankovky tisknuté jednotlivými bankami? Že mají Skotové vlastní parlament? Že ačkoliv se Severní Irsko označuje jako Ulster, tak tři z okresů patřící pod provincii Ulster jsou v Irské republice? Co všechno se člověk nedozví, když vytáhne paty z domova…

P.S. Koho baví si číst o studentech ve světě, tak jsem se při brouzdání doklikal na spolužačku z FSV, co bloguje z Jyväskylä – což byla moje druhá možnost pro Erasmus. Nevypadá to tam zle a navíc … blog oné slečny je skoro tak dobrý jako ten můj.

Categories
Anglie 2009-10 Cestování

Snowdonia weekend v obrazech

Den 1 – Mt Snowdon

Mt Snowdon
Vždycky jsem si myslel, že Anglie žádný hory nemá... a taky že ne. Tohle je Wales. 🙂


Mt Snowdon 2
Bylo střídavě oblačno, ale když se to na chvíli rozfouklo, vypadalo to zhruba takhle...


Den 2 – Y Garm, Glyder Fawr a Glyder Fach

Horse Y Garn
Stoupání na Y Garn, koník nás nevěřícně pozoruje...


Small horse
A tady koník - kapesní verze. Vůbec se nebáli, baštili z ruky...


Y Garn ascent
Šplháme se na Y Garn...


Llyn y Cwn
Přestávka u jezera s jednoduchým jménem (Llyn y Cwn). Vedoucí výpravy nám udělal před začátkem výletu přednášku o bezpečnosti na horách. Pak byl přistižen, jak stojí na zamrzlém jezeře a seká cepínem do ledu. 🙂


Glyder Fawr
Stoupáme na Glyder Fawr, moc to nejde, je to do kopce...


Glyder Fawr
Panorámata ovšem super...


slide
Mezi Glyder Fawr a Glyder Fach. Nejdřív jsem byl napomínán, za chvíli jsme se klouzali po břiše všichni... 🙂


cantilever stone
Cantilever Stone na Glyder Fach, nevěřil jsem tomu ani za mák...


descent
A z hřebenu dolů...

Categories
Anglie 2009-10

LE11 4PA

Nepřekládám. Kdo to tu chce číst, musí umět:

Often, many of the people who live in this sort of postcode will be families and single parents living in semis and terraces. These are known as type 48 in the ACORN classification and 1.91% of the UK’s population live in this type. Neighbourhoods fitting this profile are often found in former industrial cities in the north and north-east such as Newcastle upon Tyne, Middlesborough and Sunderland. Examples elsewhere in the country include Wrexham, Nottingham, and Wolverhampton.

Many families have three or more children, and half of all families are headed by a single parent. Housing is generally two or three bedroom council semis and terraces.

Incomes are very low and a fifth of families feel in need of a loan. Unemployment levels are among the highest of any type, being double the national average. Where there is paid work, it tends to be routine jobs in nearby factories or shops. Travel to work is on foot or by public transport. Car ownership is very low.

There is little money for fashion shopping. Cheaper clothing is bought from discount stores and supermarkets.

Leisure activities include fishing, betting, listening to music and cookery, although take-away and fast food are consumed more than average. Magazines such as OK! or Bella and newspapers like The Sun, Daily Mirror, and Daily Star are all relatively popular reading.

Tak to vidíte, kde to bydlim… neni to teda úplně přesný, zdá se mi že je to trochu starý, protože auto tady má samozřejmě každej, leckdy i dvě. Žádná sláva to ovšem neni, většinou se jedná třeba o kombinaci utahané 95′ Mondeo a o něco málo lepší 97′ Clio nebo tak. Ti mladší z našich sousedů samozřejmě Focus s rourou od kamen, laminát a nejmíň osmnáctky kola. Některý věci jsou holt mezinárodní.
Fast food sedí maximálně, máme tady na rohu stánek s fish and chips a je tam narváno, sousedi podle toho samozřejmě vypadaj… Dementní bulvár je rovněž nezbytnou součástí jejich všedního dne, co jsem tak vypozoroval. Přidávám nějaké fotky, ale vypadá to na nich o něco lepší než to je. 🙂 Zahrady našich sousedů jsou třeba kapitola sama pro sebe. 6 z 10 rodin okolo má na zahradě mix trampolíny pro děti, rozšlapaného nadzemního bazénu, zlámaného plastového nábytku, sádrových sošek a odpadků. Já jsem nad věcí, nicméně německá kamarádka Anna tu prožívá muka. Nedávno se mi přiznala, že ve slabé chvilce šla málem zvonit na sousedy a vyčinit jim, že nemají posekaný trávník, natřený plot a na předzahrádce se jim válí odpadky. 🙂 Sice jsem si z ní dělal legraci ve stylu “Na ja, ordnung muss sein!”, ale až mi jí bylo líto. Musí to pro ni být hrozné.

Fotky zde:

Hermitage_road
Our house, in the middle of our street! (až na to, že je to 'road')


frontgarden
Předzahrádka je zelená


backgarden
Zadní zahrádka je betonová.


kitchen
Kuchyňka. Trochu stísněná, ale včera jsem dělal hovězí consommé s Julienne zeleninkou a raviolkami plněnými hovězí oháňkou confitovanou v portském víně se sezonními houbami a šlo to...


lounge
Xbox hýr, Wííčko hýr a nezaplacená televize taky.


roomone
Tady vzniká tento veleblog.


roomtwo
Kdyby chtěl někdo namítat, že mám omezené názory (ano, i to už se mi stalo) ... podívejte se nejdřív na jak omezeném prostoru žiju!

Categories
Anglie 2009-10 Média, reklama, lži a tak...

Jsi to, kde bydlíš

Přesně tak. Zapomeňte na „šaty dělaj člověka“, zapomeňte na „jste to co jíte“. To bych musel být telecí svíčková v krustě z černých lanýžu s bramborovým pyré a konfitovanou červenou cibulkou (vařím si sám, tak je to bída) … a to samozřejmě nejsem. Je tady však jedna věc, která o mě vypovídá víc než bych chtěl. Můj „postcode“ alias PSČ. Ten anglický.

Totiž ve Velké Británii mají úplně jiný systém než v ČR (wiki napoví)  a jedno konkrétní PSČ obsahuje v průměru pouze 14 domů. To je základ celého zázraku, protože mít rozsekanou populaci na poměrně neměnné celky, ke kterým si člověk může přiřadit další data, to je sen každého marketéra. A v UK to je realita – Richard Webber, působící v londýnském „Centre for Environmental Studies“ (jakási neziskovka), zpracovával před třiceti lety projekt na pomoc chudým čtvrtím a když přidával k jednotlivým PSČ dodatečné údaje (ze sčítání lidu, rozsudky, registr dlužníků, evidované automobily, cokoliv…) a uvědomil si, co vlastně dělá, tak seknul s neziskovkou a přešel k marketingu. Nejdřív vyvinul ACORN pro CACI Ltd a o pár let později hodně podobný MOSAIC pro Experian. Nejen, že se z neziskovky dostal asi poměrně do zisku (že jsou oba nástroje velice využívané asi není třeba dodávat), ale zároveň projevil i poměrnou dávku kreativity. Protože ty názvy kategorii v obou systémech vážně stojí za to – White Van Culture (lidé co žijí na předměstí a mají před domkem zaparkovanou bílou dodávku), High-rise Hardship (lidé z paneláků) nebo třeba Sepia Memories (důchodci co žijí z vybledlých fotek a vzpomínají jak bylo). Všichni jsou pěkně rozškatulkovaní na základě jejich práce, příjmů, zájmů, úspěchů jejich dětí ve škole, všeho.

Teď samozřejmě článek co jsme dostali zpracovat to celé hrozně odsuzuje, plete do toho Marxe, Webera, Bourdieho a já nevím koho ještě a zabývá se otázkami jestli je možné oddělit naší třídu od místa kde bydlíme, jestli budeme na  základě těchto geodemografických dat v budoucnu (či snad již dnes) zvýhodňováni a znevýhodňováni, atd… tak jsem zvědavej na můj výsledek, jelikož jsem svoji esej na tohle téma věnoval adoraci samotné myšlenky a technologického provedení a vyzvdihoval to z marketingové hlediska. Líp než na Cčko to tím pádem nevidím. 🙂

P.S. Nějaké obrázky z MOSAIC následují. Chtěl jsem sem dát popis, kter7 to vyhodí na naší ulici a nějaké obrázky z ní, ale třeba příští týden… ať se taky mate na co těšit.

corporate chieftain
Corporate chieftain (=korporační náčelník)... jezdí v M5, hraje golf a čte Times (kupodivne ne FT?). 🙂


corporate_chieftain_details
A tady nějaké detaily... privátní lékařská péče, atd.


white_van_culture
A pro porovnání "kultura bílých dodávek"... vládne The Sun, reality TV a ani ASBO (anti-social behaviour) tu není velká neznámá.