Letos na jaře jsem se náhodou zmínil před svou sousedkou Áňou o skautském závodu „Napříč Prahou – přes tři jezy“ a následně jsem na celou událost zapomněl. Áňa mě zná poměrně dobře (chodili jsme spolu do MŠ, ZŠ, SŠ a VŠ), a tak koncem srpna správně odhadla, že už vůbec nevím, kterak jsem spolu o celé záležitosti mluvili a poslala celému svému adresáři „Kamarádi“ nabídku s účastí na tomto závodě.
Je samozřejmě s podivem, že Áňa vůbec má nějaký adresář „Kamarádi“ a je nanejvýš nepochopitelné, co v něm dělám já (že bych tam byl díky všemu, co jsem pro ni v životě vykonal?), ale prostě se stalo, že jsem nabídku dostal. Nejdřívě jsme si vyjasnili, čí je to vlastně nápad (můj), kdo je šéf (já) a kdo se cvakne u Karlova mostu (ona), a následně jsem ji celou akci nechal zařídit, protože já jsem organizátor nikdy nebyl a Áňa naopak ráda říká lidem, co mají dělat.
Byl jsem tedy přihlášen do závodu, v posádce se svým kamarádem Matějem. Matěj je rovněž můj dlouholetý kamarád, ale narozdíl od Áni je to milý a elegantní člověk. Mezi jeho záliby patří dumpster diving a vydávání podivné hudby (hardcore-crust-punk) pod hlavičkou vlastního labelu „Člověk“. Krom jiného je také kromobyčejně spolehlivý.To se potvrdilo pár dní před závodem, kdy přišla SMS s obsahem: „Komplikace! Jsem v Gruzii a mám angínu. Matěj“. Jak nečekané!
Další důležitou osobou v tomto příběhu je můj kamarád Ondřej. Ten trpí v partnerském svazku s jistým člověkem, kterého zde budu označovat pseudonymem kapitán Kvasinka. Útrapy života s touto osobou musí být obrovské, neb Ondřej se nedávno narychlo odstěhoval do Francie a na mě se obrátil s „malou prosbou“ (jak je ostatně jeho zvykem). „Mělo by to vypadat jako nehoda“, nahodil Ondřej a mě došlo, co se ode mě čeká. Teď jen kde sebrat ve Vltavě dostatečně velký ledovec a jak vyváznout se zdravou kůží.
Osudný den jsem byl připravený v loděnici, Áňa byla v organizátorském živlu a nakonec dorazil i kapitán Kvasinka. Šel jsem na to od lesa a zkoušel to s pivem (strategie: jedno, druhý, třetí, pádlem po hlavě a Kvasinka mezi kapry). Pivo však došlo dřívě než jsem vystál frontu a já musel strategii narychlo změnit. Rozhodl jsem se prozatím vyčkávat a využít až obtížného jezu „Karlovka“ u Karlova mostu, k zinscenování osudné nehody. Zpočátku se to zdálo jako dobře zvolená taktika, ale po chvíli jsem začal ztrácet půdu pod nohama. To když mě Kvasinka donutila v lodi klečet (!) a urážela nebývalým způsobem („fňukáš mi tady jako Ondřej“). Ten však zatím popíjel Pernod-Ricard Perrier-Jouet ve Štrasburku a netrpělive čekal na zprávy z Prahy.
Bohužel, to co se na jezu nakonec odehrálo, předčilo i mé nejhorší představy. Začal jsem dobře: najel jsem rovně a přesto dostal loď pod vodu. Ačkoliv pro diváky to vypadalo jako obyčejné „cvaknutí“, byl to ve skutečnosti brilantně provedený manévr. Všechno šlo jako na drátkách, dokud se neobjevil člun pražské Vódní záchranné služby plný záchranářů, kteří se nás rozhodli zachránit. Člověk má nějakou strategii a oni si ho klidně vyloví. Ale kdyby jen to… oni nejdřív vylovili Kvasinku a až potom mě! Absolutní provar!
P.S. Ondřeji, zatím se z exilu nevracej. Není tu bezpečno. Zkusíme s Petrem ten Krompach. Máme v Oybinu vyhlídlé nějaké skalky a horolezectví je nebezpečný sport…
