Categories
Média, reklama, lži a tak...

Kolik je 1+1 na FSV?

Zabrousil jsem včera na stránky „časopisu studentů FSV“ a tam byla poměrně zajímává zpráva o tom, že podoba nového webu FSV od společnosti Motion Media unikla na veřejnost. To mě samozřejmě zaujalo. Když něco uniká, tak je to totiž vždycky zajímavý. Čpavek do vzduchu, dokumenty z americké ambasády nebo Julian před policií – každý únik má své obecenstvo jisté.
Zatímco se šéfredaktorka Sociálu v článku pustila do přemítání o estetice nového webu (ten nový je svěží, zatímco ten starý… ten svěží není!) mě zaujala jiná věc – zmínka o externích odbornících, kteří mimo jiné seděli v komisi jež web vybírala. Jedním z nich měl být někdo z týdeníku Marketing a média.  No, každý kdo někdy prošel po Smetanově nábřeží tuší, že týdeník M&M je fakultě externí asi jako já hospodě U Tří lip. Celé je to o to vtipnější, že ona osoba v komisi je PhDr. Martina Vojtěchovská Ph.D., která je mimo jiné spoluautorkou publikace „Metody výzkumu médií“ spolu s PhDr. Tomášem Trampotou Ph.D. (který je zase odborníkem interním). Budiž, český mediální rybník je malý a tohle ještě není nic proti ničemu.
Pak jsem se ale podíval, kdo dělal již dříve stránky jednotlivých institutů, protože jen IKSŽ, IPS a ISS mají weby takříkajíc na stejném (fakultním) základu, kdežto IES, a IMS mají weby rozdílné. Nuže, weby IES a IMS má na svědomí… správně, společnost Motion Media.

Webové stránky IES - developed by Motion Media

Webové stránky IMS - designed by Motion Media (pro změnu)


Větříte? Bude hůř. Nedalo mi to a ozval jsem se svému kamarádovi, který média sice nestuduje, ale zato v nich pracuje a má přehled: „Ty draku, mě se to nějak nezdá že tahle firma tý naší fakultě dělá jeden web za druhym. Nemyslíš, že to je nějaký cinklý?“„No vždyť ten majitel tam vocaď vylez, tak kdo by to měl dělat? Tys byl vždycky chytrej kluk, tak si to dej dohromady…“ No a ono fakt:

... v mezinárodním právu se tomu říká 'genuine link' 🙂


Moc tomu nerozumím… potřebuje každý institut svůj web? Je web především pro studenty nebo pro uchazeče? Nebylo by tedy lepší pro uchazeče udělat nějakou naleštěnou microsite (máme-li pocit, že o ni uchazeči stojí) a pro studenty obyčejný přehledný web? Nebo prostě používat pro komunikaci se studenty ISu (modul Nástěnka)? Kolik už služby této firmy vlastně fakultu (její instituty) stály a kolik ji ještě budou stát? Do těchto věcí nemluví senát? Dělají ti senátoři něco? Pokud tedy nutně potřebujeme nový web, není lepší udělat focus group s cílovou skupinou (když bychom si určili, kdo jí opravdu je) než spoléhat na nějaké radobyexterní odborníky? Co ty ostatní návrhy, viděl je někdo jiný než komise? Je to teda cinklý nebo ne? 🙂 Buď jak buď… mám pocit, že panu děkanovi se tato soutěž moc nepovedla. Knížku na doma si z knihovny prakticky nepůjčíte (nejsou peníze=nejsou knížky), ale web máme holt frikulínský (a navíc ne jeden).


EDIT: Abych to tady nějak zakončil – poslal jsem celou záležitost jako podnět  Akademickému senátu FSV. Ptal jsem se víceméně na otázky z minulého odstavce a vedení přislíbilo na zasedání AS 8.2. svou účast. Budiž jim přičteno k dobru, že opravdu dorazili a měli snahu na otázky odpovědět. Rovněž se jim dá přičíst k dobru i fakt, že (podle papírových návrhů, které mi proděkan Láb ochotně ukázal) byl návrh Motion Media opravdu jedním z nejlepších. Osobně se mi možná líbil více grafický návrh, který skončil jako druhý v pořadí, ale chápu výtku komise, že předkladatel nemá dostatečné reference. To by bylo v pořádku, kdyby zároveň vedení jedním dechem nedodávalo, že Motion Media významně pomohl fakt, že již měla reference z IES. Dále byl označen vztah, kdy fakulta zadává zakázky svým absolventům za „alumni spolupráci”, s čímž rovněž nemohu souhlasit. Pod dobrými vztahy s absolventy si dokážu představit např. zajímavé přednášky z jejich praxe, ale nemyslím, že obchodní spolupráce je tím pravým. Když nic jiného, nevypadá to dle mého soudu úplně dobře. Čímž se dostáváme ke smlouvám a penězům.

Pro mě je naprosto nepochopitelné, že můj zájem podívat se na smlouvy s Motion Media vyvolá div ne paniku. Předseda AS Cahlík se ve svém mailu v podkladech pro zasedání vyjádří o zveřejnění smluv jako o „naprosto neobvyklém“ požadavku, jeden ze senátorů (tuším, že to byl senátor Červinka, ale nerad bych se pletl) je na zasedání opakovaně označí za „interní dokument“. Proč? Dnes a denně se všude skloňuje transparentnost, ale když má být průhledná fakulta, tak je to neobvyklé? Zveřejnovat chtějí všichni, jenom ne FSV? Jediný problém který v tom vidím je dalším administrativní zátěž… tu samozřejmě popřít nemůžu.

Ale ještě zpět k číslům: jestli jsem si poznamenal správně, tak FSV a její jednotlivé instituty zaplatily za uplynulý rok společnosti Motion Media částku 235.000,- Kč. Z čehož bylo 40k za soutěž, 16k za další úpravy nového webu po soutěži, 55k platí IES FSV za „správu“ svých stránek, zbytek je za nejrůznější grafické práce, letáky atd. Znovu – osobně mi to přijde hodně. Webové stránky přece nejsou automobil italské výroby, že by se do nich muselo dát co chvíli padesát tisíc, aby se udržely v chodu. Nebo se každá novinka z Opletalovy posílá e-mailem oné společnosti a ta ji umísťuje na internet? Rovněž mě jeden ze senátorů pobavil, když přišel s argumentem, že co si dělá IES je jen jejich věc (a mě to nemusí zajímat). Ano jistě… nechť si třeba sypou zlaťáky z oken. Studenti IES budou jistě výskat radostí.  🙂

Na závěr si vzal opět slovo děkan a kromě informace, že v současné době FSV žádnou smlouvu s Motion Media nemá (a nikdo tedy nemůže zaručit, že další úpravy webu FSV nebudou stát x desítek tisíc?) zmiňoval, že dělají pro transparentnost maximum a proč se nikdo nerozčiloval v minulosti, když byly evidentně předražené některé fakultní zakázky (uváděl jakousi extrémně předraženou zápůjčku lešení) – inu je to jednoduché – začarovaný kruh. Těch hlídacích psů by se mezi studenty jistě našlo dost, ale pokud nemají k těmto informacím přístup, tak můžou jen vrčet v koutě, nebo štěkat naprázdno…

Categories
Můj milý deníčku

Věštec z Omahy? Tak to musíte jinde…

Návrat z UA na UK byl bezbolestný. Rovněž tu nic nefunguje a člověk má pocit, že je ve středověku. Snad jen tu podlahu z udusané hlíny ještě na nám. Curieových nemáme.
Ale budiž – s tím že mám kvůli rozvinutému IT/schopnostem studijního rozvrh jako síto na vodu, se dá jeden semestr žít. Holt když mi vybyde pár desítek minut, tak si v knihovně vezmu Le Monde nebo Guardian a přečtu si, co se děje ve světě. Sice moc nechápu proč jsou ty noviny v knihovně PF dostupně vždycky až asi s třídenním zpožděním (nicméně na to mám takovou konspirační teorii, že si je nejdřív čtou páni profesoři), ale i tak – díky za ty dary. No a jednou takhle cestou do knihovny potkám plakát Eurocampus Stock Market Challenge.
Přihlášku jsem vyplnil obratem. Tohle mě vždycky bavilo. Těšil jsem se, že konečně zúročím hodiny strávené čtením Podniků a trhů, E15ky nebo chvíle v Anglii s čajem a The Economist. Navíc jsem si říkal, že je to docela dobrá příležitost naložit to ambiciózním dětem z VŠE. Dramatický souboj jedniček z matematiky s primitivním sedláckýn uvažováním.
Původně jsem si říkal, že nakoupím nějakou klidnou sílu a jelikož ti ostatní budou zkoušet nějaké krkolomnosti, tak je bez práce převálcuju. Nákup WMT, IBM nebo MCD však žádná hitparáda nebyl. Po dvou týdnech jsem sice byl v z několika set účastníků v TOP 50, ale to bylo tak všechno. Pak jsem strávil několik dní na WSJ, MarketWatch, Benzinga.com a vlastně se všemi zdroji, co na člověka plivou Google Finance. Zbavil jsem se všech „blue shits“ a nakoupil samé technologické firmy za pomoci těžce fundamentální analýzy: „každej okolo mě kupujue Iphone = já kupuju akcie AAPL“ ; „používám Amazon.com a všichni kolem mě taky = kupuju AMZN“. Pak trocha risku a nákup některých společností, o kterých jsem předtím nikdy neslyšel, ale analytici je doporučují a jejich podnikání mi přijde smysluplné (MOTR třeba). No a ono to šlo:

Číslo 5 chtít být první. Číslo 5 zuřiti, vztekati se...


Teď na přelomu listopadu/prosince jsem na to přestal mít čas a hlavně se tam objevili lidi, kteří zcela evidentně s úspěchem shortovali, čemuž jsem se já vyhýbal. Každopádně teď v pátek byl konec soutěže, dohrál jsem na chvostu TOP 25, zhodnocení za dva měsíce přes 20%. Shortující vítěz ovšem kolem 60% a další v pořadí okolo 40%. Co dodat – hoši (a dívky?) gratulace a když bude čas, tak na jaře dáme odvetku.

Categories
Cestování

Україна!

Aneb tak trochu „Návštěva z nejmilejších 2“ – belgický spolužák z Anglie mluvil už během semestru o tom, že chce v létě vidět divoký východ. Jeho idea byla něco jako Česko, Rumunsko, Rusko… prostě nějakou z těch zemí co jsou „ještě víc na východ, než je Německo“, je tam levno a lidi tam žijou v chatrčích. No a já jsem byl vybrán za průvodce, protože jsem v Rumunsku a Rusku evidentně doma, nemám problém se domluvit, vim co a jak… a tak. 🙂
Domluva po mailu… ne, do Mongolska se fakt asi nepodíváme, jo je to taky hned vedle Ruska, ale polož Stellu a nad hranolkama s mušlema se prosimtě podívej do mapy, když už vás neučej ve škole zeměpis.
Přijel s kamarádem, sraz v Plzni na prohlídce pivovaru, oba mají ranní kocovinou po noci ve městě piva a místo pozdravu volají jenom: „Ty krávo! Proč jsi nedal vědět, že tady je tak levno a tak hezký holky? Byli bychom tu už v červnu!“

Přes dráty na východ

Střih, zasmraděný kupé ve vlaku, na nástupišti visí cedule „Košice“ a my vyrážíme směrem k ukrajinské hranici. Plán je jasný – překročit někde v horách, protože hoši z pupku Evropské unie si holt myslí, že belgická občanka jim otevře dveře všude a o vymoženosti jako je pas nikdy neslyšeli. Zvažovali jsme i variantu přejít na oficiálním přechodu a pas nahradit kombinací „občanka+20 €“, ale nakonec vyhrála varianta ilegálního vniknutí, protože uplácet se přeci nemá. Před odjezdem jsme věnovali asi tři a půl minuty zkoumání situace, která na hranicích panuje a zjistili že žádná sláva. Obzválště mě pobavila zpráva z novin o tom, že:

Ukrainian border troops on April 6 fired in the air to halt a pair of illegal migrants thought to be from the Palestinian city Gaza, who were attempting to enter Slovakia via a Ukrainian border forest.

Takže jsme do toho šli s očekáváním terenních aut, termokamer a hladových vlčáků – přeci jen desítky milionů eur vynaložené z evropských zdrojů na ochranu hranice musí někde být vidět. Pak jsme dojeli do Nové Sedlice a jediné co tam bylo vidět byl postarší upocený pohraničník, ledabyle opřený o notně omšelou Škodovku a vychutnávající cigaretu. Prošli jsme mu za zády, po dvou hodinkách chůze do kopce jsme potkali první průsek a ceduli „Pozor, štátná hranica!“ – zasmáli jsme se a podle kompasu šli stále na východ. Po půl hodině prodírání lesem jsme opět našli cestu. Naivně si mysleli, že jsme asi už na Ukrajině a těšili se na vesnici. Ta se sice tím směrem nacházela, ale nejdřív přišel další průsek, plot z ostnatého drátu, brána z ostnáče zavřená řetězem a azbukové cedule na nichž jsem rozluštil jen „Uvaha! Krutyj …“ a poslední slovo mi chybělo, tudíž říkám se smíchem klukům, že tam asi bude „Pozor! Zlý pes!“
Přesto nám trochu zatrnulo, protože přelejzat ostnáč… to už pak asi nepůjde říct, že jsme v lese zabloudili. V hlavě si historku pro výslech upravuju na: „zabloudili jsme v lese a mysleli si, že ty dráty jsou ohrada na krávy… znáješ… kráva… bů, bů…“ a pokračujeme. 🙂 No a pak najednou jeden z Belgičanů volá: „Hele, támhle na nás někdo kouká!” a skutečně někdo na pokraji pastviny nás se zájmem pozoruje. Voláme „dóbryj deň“ a míříme k nejbližším stavením. Začínáme potkávat první obyvatele, na pozdrav odpoví, ale ve tváři mají výraz nejlépe popsatelný jako „WTF?“. Kluky jsem instruoval, že by nemuseli během návštěvy Ukrajiny mávat svýma hodinkama a vytahovat iPhony, ale i tak se dá poznat, že místní zrovna nejsme. A pokud nejsme místní, tak odkud jsme přišli, když dál v lese jsou jenom dráty a nesmí se tam?

Ochoč si vlastního pohraničníka

Asi už nikdy nezjistíme, jestli někomu z těch místních leží obranna státu tolik na srdci nebo jestli to byla náhoda, ale zhruba o deset – patnáct minut později dochází k naplnění mojí černé můry – nejdřív zvuk vytočeného motoru a najednou se proti nám vyřítí značně rozjetý teréňák ukrajinských pohraničních vojsk (ano – to je správně – žádná policie, hranice hlídají vojáci, přímí následovníci sovětského pohraničního vojska). Schovat se nebo utéct není kam, takže jen poslouchám jak bude za námi brzdit, otočí se a my pojedeme do Užhorodu si popovídat. K našemu údivu se však UAZ nezastavuje a míří plnou rychlostí někam za nás. Úsměv na rtech, barva se vrací ze zelené na normální a náladu dokonává jakási chatrč popsaná písmenky. Velím vzít ji útokem, protože cesta byla slepá, pohraničníci se musí vrátit a stejně to musí bejt hospoda… nebo obchod… nebo obojí. Nedá se přesně říct kdo byl více překvapený – jestli my, když jsme viděli podlahu z udusané země (možná to byl málo mastný pokus o beton, ale spíš ta hlína), počítadlo trůnící na pultu místo pokladny a stolek místních zevlů s nalitou vodkou v rohu nebo místní, když viděli tři magory s batohama co se prosekali ze západu přes kopce a dráty. Každopádně nás přivítali naprosto přátelsky, jeden (který k obchodu tak nějak patřil) se mnou ochotně vyveksloval eura za hřivny a ani se mě nesnažil moc vošmelit. Kurz nabídl oproti bance horší na deseti eurech jen o pár hřiven a když jsem si po něm peníze přepočítával, tak se tvářil skoro až dotčeně. Což ale snesu spíš než dělat někomu hejla. 🙂
Koupil jsem každému pivo Lvivskje (které nám paní ochotně podala teplé, z nefunkční ledničky), láhev minerálky, nějaké místní tatranky s bobrem a platil asi dvacet hřiven. Za deset eur jsem jich dostal sto. Na Ukrajině je pro Čechy levno zhruba jako pro Belgičany v Čechách. A tak jsme seděli s místníma, dostali od nich meloun, vysvětlovali odkud jsme – teda spíš já vysvětloval a kluci vytřeštěně zírali a mohla by to být krásná letní idylka, kdyby před obchodem smykem nezastavil UAZ a z něj nevyskákali čtyři týpci v maskáčích. Ti samí co nás nejdřív minuli. Dva jdou dovnitř a jeden se hned objímá s paní prodavačkou. Ona na něj volá: „Miško!” a hned nalévá vodku. Ta se nese i o něco vyšším šaržím co zatím postávájí venku. „Miško” se pak podívá i na nás – ne nepřátelsky – spíš udiveně. Na moje nesměle pronesené „dóbryj deň“ jen pozvedne obočí, otočí se na prodavačku, hodí hlavou směrem k nám a prohodí něco z čehož zaslechnu jen „maladěci“ a z její odpovědi, že „Čéši, charašojny, pivo kupili“. Ukrojí mu taky melouna a tak sedíme, žvýkáme melouna na obou stranách a díváme se na sebe – akorát my máme pocit, že každá minuta má asi tak tisíc vteřin. Naštěstí za chvilku dobaští, vyplivou semínka na zem, skočí do UAZa, narvou mu plnej a jsou pryč. Jakmile odjedou, tak se jeden z místních ptá jestli máme nějaký problém. Odpovídám že ne a on, že proč tedy sedíme jak zařezaní a jsme celí zelení. Jdu s pravdou ven, že nemáme pasy a přišli jsme přes dráty. Teď prozměnu vyděšeně zírá on. Pak se do toho zase vloží ten se kterým jsem měnil peníze, že Mišo je jeho „brat“ a že se nemáme bát, že „vši charašo“. Ptá se co máme v plánu a když mu řikám, že chceme pěšky do Polska, tak tvrdí že to je blbost, do kopce a v lese. Navíc jsou tam hranice a tam to hlídají zlí polští pohraničníci. Plánuje nám dovolenou jinak – zavolá zpátky ty „jejich“ pohraničníky, ti mají nedaleko „bázu“, tam můžeme za pár hřiven spát a jestli máme o něco víc, tak že nás druhý den hodí UAZem kam budeme potřebovat, že neni problém, ale proč chceme zrovna do Polska a klepe si na čelo… Tlumočím nabídku klukům a ty jen nevěřícně otvírají pusu. Sice chtěli zažít dobrodružství, ale tohle nečekali. Nakonec ale naše rozumnější já vyhrálo, za nabídku děkujeme a radši bereme roha. Spíme ve stanu v ukrajinském lese, druhý den podle kompasu přecházíme do Polska (hranice v 1000 m.n.m a dokonce bez drátů), míříme na Ustrzyki Górne, pak Wielka Rawka a na západ po PL-SK hranici… to už je však běžná a oproti Ukrajině poměrně nudná turistika. 🙂

Briefing U Tří lip - pistácie znázorňují rozmístění jednotek pohraničního vojska 🙂


První známky hranice SK-UA


Druhé známky hranice SK-UA, Samovi se tam moc nechce


Na druhé straně brány - vítejte na Ukrajině


První UA domky


Další stavení...


... jejichž stav je dost tristní. Bohužel nemáme fotku onoho 'centra', kde se odehrávala hlavní zápletka. :-/


Hřbitovy vždy plné čerstvého i umělého kvítí...


Krajina nádherná...


... ovšem když člověk míří skrz husté lesy a mlází někam za obzor...


... je pak toto jeden z nejnádhernějších pohledů, které se mu mohou naskytnout.


Nashle Ukrajino! (podle slov kamaráda by se snímek měl jmenovat: 'převaděč a belgičtí běženci')


Ano, Belgičani opravdu milují asfalt (po osmi hodinách chůze v UA-PL lese)


Tekuté vzpomínky na Ukrajinu


Tady už na Wielku Rawku


... i to se samozřejmě musí oslavit. 🙂


Kremenec - styk třech hranic


Quiksilver, diginy, láhev vodky v batohu... normální belgickej horal.


'Máš tu stojku pořádně vyfocenou?' ... 'Jo, seš tam úplně v pohodě!' 🙂


Z hřebene dolů...


... do hotelu s nejlepším výhledem


Ráno pak do bilingvní knajpy, Snina, Humenné, Košice a domů

Categories
Anglie 2009-10 Cestování

Návštěva z nejmilejších

Představte si, že Vás někdo přiletí navštívit, přistane v jednu v noci, nechá si ujet autobus z letiště, v tom dalším (mají hodinové intervaly) přejede zastávku, na které měl vystoupit a nakonec Vás při vzájemném shledání těsně před čtvrtou ráno obviní z toho, že je to Vaše chyba… zkrátka si představte, že Vás přiletí navštívit Ondřej.
Mě tohle neštěstí potkalo minulý víkend. I když neštěstí je možná silné slovo, protože Ondřej se mírně zlepšil a protentokrát při jeho vycestování alespoň nikoho z nás neokradli. Ovšem zase abych ho nepřechválil – průvodce si dopředu nenastudoval, při pokusu večer se dohodnout co dělat druhý den ostentativně dával přednost pití piva a hraní herní konzole s mými spolubydlícími. Rovněž ho podezírám, že ačkoliv jsem mu nakonec připravil turistický program v Peak Districtu (okolí Castletonu), večer v Nottinghamu a historickou vložku v Lincolnu, tak nejvíce ze všeho ocenil party u mého kamaráda Adriana a přítomné slečny. O jeho nevhodném chování a nepatřičných komentářích během mého řízení („jeďeš blbě… ne počkej… jedeš dobře, ale po špatný straně“; „nemůžu tě navigovat, strachy jsem usnul“) snad radši ani nemluvím. Fotky následují:

Castle of Castleton


Nenechte se zmást...


... nejvyšší kopec v okolí (Mam Tor) má jen 517 metrů


Prý když se nebude dařit v advokacii, tak National Geohraphic to jistí


Nikudy jinudy už nechodim


U Tří lip (UK edition)


Sice jsem neznaboh, ale barák je to slušnej...


... a vůbec je Lincoln docela hezkej 🙂

Categories
Anglie 2009-10 Cestování

Návštěva z nejmilejších

Představte si, že Vás někdo přiletí navštívit, přistane v jednu v noci, nechá si ujet autobus z letiště, v tom dalším (mají hodinové intervaly) přejede zastávku, na které měl vystoupit a nakonec Vás při vzájemném shledání těsně před čtvrtou ráno obviní z toho, že je to Vaše chyba… zkrátka si představte, že Vás přiletí navštívit Ondřej.
Mě tohle neštěstí potkalo minulý víkend. I když neštěstí je možná silné slovo, protože Ondřej se mírně zlepšil a protentokrát při jeho vycestování alespoň nikoho z nás neokradli. Ovšem zase abych ho nepřechválil – průvodce si dopředu nenastudoval, při pokusu večer se dohodnout co dělat druhý den ostentativně dával přednost pití piva a hraní herní konzole s mými spolubydlícími. Rovněž ho podezírám, že ačkoliv jsem mu nakonec připravil turistický program v Peak Districtu (okolí Castletonu), večer v Nottinghamu a historickou vložku v Lincolnu, tak nejvíce ze všeho ocenil party u mého kamaráda Adriana a přítomné slečny. O jeho nevhodném chování a nepatřičných komentářích během mého řízení („jeďeš blbě… ne počkej… jedeš dobře, ale po špatný straně“; „nemůžu tě navigovat, strachy jsem usnul“) snad radši ani nemluvím. Fotky následují:

Castle of Castleton


Nenechte se zmást...


... nejvyšší kopec v okolí (Mam Tor) má jen 517 metrů


Prý když se nebude dařit v advokacii, tak National Geohraphic to jistí


Nikudy jinudy už nechodim


U Tří lip (UK edition)


Sice jsem neznaboh, ale barák je to slušnej...


... a vůbec je Lincoln docela hezkej 🙂

Categories
Anglie 2009-10

Mezinárodní den (středoevropské řevnivosti)

Ve středu jsme tady měli velkou oslavu mezinárodního studenstva a zároveň den středoevropské řevnivosti (ten jsme si z toho udělali neoficiálně). Začali si Rakušani, když měli narážky, že proč máme vlastní stánek, když bychom zrovna tak mohli být součástí toho jejich… což je samozřejmě provokace, která se přejít nedá a tak jsem na oplátku všechny návštěvníky naší prezentace instruoval, že za rohem má stánek Australia a vystavují klokany. Po dvaceti minutách a třiceti dotazech na klokany došlo i jódlujícím Tyrolákům, že něco není v pořádku a vrátili se zpět, tentokrát s poněkud slabší výtkou – prý nám chybí Kaiser Franz Josef I, respektive jeho portrét. Na to by se dálo krásně odpovědět podle Haška, nicméně jsem se radši rovněž vydal zkontrolovat stánek rakouský: „Mozart gut, Schwarzenegger OK… aber wo ist Herr Fritzl?“ Jen se na mě vyděšeně podívali a dali pokoj. 1:0 pro ČR, a to jsem měl ještě v záloze elektrárnu.  🙂

Obdobnou přestřelku jsme absolvovali i s Polskem, protože – a to se podržte – Poláci se domnívají, že pivo Tyskie je lepší než česká piva. S takovým nehorázným tvrzením bych samozřejmě souhlasil pouze za předpokladu, že by mi Andrzej, Kasia i Jaroslaw odpřísahali na papežovu smrt, že se z nich od zítřka stanou rozumní lidé – ateisté. Nevím, říká se že Poláci jsou dobří obchodníci a moje nabídka se mi zdála férová – odpovědí mi však byly další vyděšené obličeje a tak jsem pro ČR získal celkem snadno vítězství ve středoevropské lize primitivního nacionalismu.

Ne se všemi národy však máme tak složité vztahy. Naproti měli stánek Italové a těm se české zvyky a kultura velice zalíbily. Hlavně chlapci se zajímali o české velikonoce a pomlázka jim přirostla k srdci. Zvláštní cenu ovšem vyhrávají Kypřané – dorazili pozdě, se stavbou stánku se nijak zvlášť neobtěžovali, vylepili dva obrázky vystřihlé z katalogu cestovní kanceláře a začali pít. Především kyperskou vínovici a rovněž takovou tu pálenku z vylisovaných hroznů – ta kyperská se jmenuje Zivania. Zhruba po hodině začali tancovat a zpívat, pak stánek opustili a za vzájemného podpírání se motali po celém areálu studentské unie. Nakonec se vrátili, objali nás a nenápadně se vytratili, aniž by se příliš zabývali úklidem svého místa. Jak celá ta událost vypadala se můžete podívat v obrazech:

Australani... tady se ještě usmívají


A k tomuhle jsem je dohnal...


Nabízeli jsme utopence, na vepřo-knedlo si holky netroufly...


Plno jsme měli prakticky pořád


Poláci byli rovněž v oblibě...


Paní starostka nosí bling-bling, že by kdejaký rapper záviděl


Z jedné strany jsme měli Kypřany, z druhé sympatické slečny z Jordánska


Naproti pak vysmátí Italové


Holky jsou nejspíš z Havaje, perník pak asi z Hradce Králové


Ghana


Srí Lanka


Holky z Kazachstánu to taky neměly jednoduchý...


Celá akce měla hlavně reprezentovat kulturu té či oné země, bez prezentace jakýchkoliv politických či náboženských názorů. Tihle hoši (Saúdská Arábie) začali stavět stánek a první vztyčili obří plachtu: 'Allah is the only god and Muhammad is his prophet'. Proroka tam však nikde neměli. Doteď mě mrzí, že jsem se ani nezeptal, zda-li by jim udělalo radost, kdybych jim nějakého nakreslil.

Categories
Anglie 2009-10

Alkohol a rovnoprávnost

Zdánlivě nesourodé téma, které však vytrvale plní rozhovory mých Erasmus spolužáků. Ať už si chtějí alkohol koupit v obchodě nebo objednat v hospodě, setkají se s komplikacemi. Zpravidla jim obsluha nechce uznat jejich domácím státem vydané ID (občanský či řidičský průkaz) a požaduje pas. Slyšel už jsem zhruba o sto padesáti případech, kdy se kvůli tomu moji spolužáci neshodli, hádali s pokladní, nechali si zavolat vedoucí směny a nakonec stejně odešli bez svojí vysněné lahve…

Pokaždé když se někde sejdeme, už jenom čekám, kdo vytáhne nějakou „novou kauzu“ a bude tvrdit, že „tam a tam“ už nikdy nepůjde. V naprosté většině to jsou plané řeči a příští týden to zkouší znovu.

Někteří jsou ale zásadovější – třeba moje německá kamarádka Anna. Jednou je napsané, že její „personalausweis“ (občanka) má stejnou váhu jako pas, tak to Britové budou dodržovat. Já nad touhle německou správností sice mírně krčím rameny, ale v jejím podání je díky svojí autentičnosti naprosto kouzelná. Prostě „es ist nicht richtig“ a my s tím teď musíme něco udělat. Už stihla dojít na místní „obecní úřad“ se seznamem problematických míst, ti jí odkázali na policii, která má na starosti licencování podniků s prodejem alkoholu, a aby to pojistila, tak oslovila dopisem ještě Evropskou komisi.

Samozřjemě mi to nedalo a začal jsem do ní trochu šťourat, načež se vytasila s „The Charter of Fundamental Rights of the European Union“ a citovala mi článek 21, odstavec 1:

Any discrimination based on any ground such as sex, race, colour, ethnic or social origin, genetic features, language, religion or belief, political or any other opinion, membership of a national minority, property, birth, disability, age or sexual orientation shall be prohibited.

…a skončili jsme jak jinak než hádkou. Nějak nechtěla slyšet, že v její milované Bundesrepublik se narozdíl od Velké Británie například ani nemůžu ucházet o práci a že budu rád, když mě jejich zemská policie nesvleče do trenek při silniční kontrole – tak moc jsme si rovní. Ono konec konců ani ta listina na své oficiální stránce není v češtině a člověk aby si překlad někde dohledával…

Ale zpátky k prodeji alkoholu – moc to nemůžu posoudit, stalo se mi to jen jednou, dělal jsem menší nákup v Sainsbury’s a měl tam mimo jiného asi dvě piva. Paní u pokladny se můj řidičák nelíbil a že prý si musím vzít ten nákup bez alkoholu, neb ten mi prodat nemůže, jelikož bych musel mít pas… narozdíl od mých spolužáků jsem s tím problem neměl: „Jasně, chápu, to se nedá nic dělat, pravidla se musí dodržovat a český řidičák pro Vás není dostatečně OK. V tom případě spolu ale neuděláme obchod žádný a já bohužel musím vyndat celý ten nákup co už jsem nachmoustal do batohu nazpátek, vy si rovnou zavolejte někoho, kdo to půjde zatřídit zpět do regálu a já půjdu naproti, co otevřeli to nové TESCO a zkusím jestli jim třeba můj doklad nebude stačit.“ Paní si prohlédla mě, následně přejela pohledem narůstající frontu u své pokladny, namarkovala dvě lahve, já zaplatil a šel. Ne každý problém za Vás totiž musí řešit José.

Categories
Anglie 2009-10

Alkohol a rovnoprávnost

Zdánlivě nesourodé téma, které však vytrvale plní rozhovory mých Erasmus spolužáků. Ať už si chtějí alkohol koupit v obchodě nebo objednat v hospodě, setkají se s komplikacemi. Zpravidla jim obsluha nechce uznat jejich domácím státem vydané ID (občanský či řidičský průkaz) a požaduje pas. Slyšel už jsem zhruba o sto padesáti případech, kdy se kvůli tomu moji spolužáci neshodli, hádali s pokladní, nechali si zavolat vedoucí směny a nakonec stejně odešli bez svojí vysněné lahve…

Pokaždé když se někde sejdeme, už jenom čekám, kdo vytáhne nějakou „novou kauzu“ a bude tvrdit, že „tam a tam“ už nikdy nepůjde. V naprosté většině to jsou plané řeči a příští týden to zkouší znovu.

Někteří jsou ale zásadovější – třeba moje německá kamarádka Anna. Jednou je napsané, že její „personalausweis“ (občanka) má stejnou váhu jako pas, tak to Britové budou dodržovat. Já nad touhle německou správností sice mírně krčím rameny, ale v jejím podání je díky svojí autentičnosti naprosto kouzelná. Prostě „es ist nicht richtig“ a my s tím teď musíme něco udělat. Už stihla dojít na místní „obecní úřad“ se seznamem problematických míst, ti jí odkázali na policii, která má na starosti licencování podniků s prodejem alkoholu, a aby to pojistila, tak oslovila dopisem ještě Evropskou komisi.

Samozřjemě mi to nedalo a začal jsem do ní trochu šťourat, načež se vytasila s „The Charter of Fundamental Rights of the European Union“ a citovala mi článek 21, odstavec 1:

Any discrimination based on any ground such as sex, race, colour, ethnic or social origin, genetic features, language, religion or belief, political or any other opinion, membership of a national minority, property, birth, disability, age or sexual orientation shall be prohibited.

…a skončili jsme jak jinak než hádkou. Nějak nechtěla slyšet, že v její milované Bundesrepublik se narozdíl od Velké Británie například ani nemůžu ucházet o práci a že budu rád, když mě jejich zemská policie nesvleče do trenek při silniční kontrole – tak moc jsme si rovní. Ono konec konců ani ta listina na své oficiální stránce není v češtině a člověk aby si překlad někde dohledával…

Ale zpátky k prodeji alkoholu – moc to nemůžu posoudit, stalo se mi to jen jednou, dělal jsem menší nákup v Sainsbury’s a měl tam mimo jiného asi dvě piva. Paní u pokladny se můj řidičák nelíbil a že prý si musím vzít ten nákup bez alkoholu, neb ten mi prodat nemůže, jelikož bych musel mít pas… narozdíl od mých spolužáků jsem s tím problem neměl: „Jasně, chápu, to se nedá nic dělat, pravidla se musí dodržovat a český řidičák pro Vás není dostatečně OK. V tom případě spolu ale neuděláme obchod žádný a já bohužel musím vyndat celý ten nákup co už jsem nachmoustal do batohu nazpátek, vy si rovnou zavolejte někoho, kdo to půjde zatřídit zpět do regálu a já půjdu naproti, co otevřeli to nové TESCO a zkusím jestli jim třeba můj doklad nebude stačit.“ Paní si prohlédla mě, následně přejela pohledem narůstající frontu u své pokladny, namarkovala dvě lahve, já zaplatil a šel. Ne každý problém za Vás totiž musí řešit José.

Categories
Média, reklama, lži a tak...

Jet či nejet do Londýna?

Volby v UK jsou příští týden, volby v ČR jsou za měsíc… tak jsem si řekl, že se podívám, jaké mám vlastně možnosti se voleb zůčastnit. Řešil jsem to už před odjezdem, když se zdálo, že volby budou v podzimním termínu, ale nakonec mi v Informační kanceláři Prahy 6 voličský průkaz nevydali, protože „…se to odkládá a nikdo neví co bude…“

Takže, pokud někdo řeší podobný problém: podle informací MVČR jsme možnosti měli tři, teď už zbývají jenom dvě. První možností bylo natrvalo se nechat přepsat do seznamu voličů vedeného zastupitelským úřadem České republiky, což se ale muselo udělat do 18.dubna a kromě písemné žádosti bylo nutné poslat originál či ověřenou kopii dokladu totožnosti… a to by znamenalo šoupnout žádost a pas do obálky a poslat do Londýna, což se mi – při vší úctě k anglické poště – nezdá jako bezpečné řešení.

Druhá možnost je poslat na obecní úřad (úřad městské části) žádost o vydání voličského průkazu, která musí obsahovat ověřený podpis. Bohužel v onom návodu již není uvedeno, kdo mi má podpis ověřit (stejně jako kdo by mi případně mohl ověřit kopii pasu) – zda-li to má být opět zastupitelský úřad v Londýně, nějaký místní „public notary“ nebo jestli bude stačit, že mi to potvrdí moji spolubydlící James a Alexis (tzv. mezinárodní supervize)?

Výše dvě uvedené možnosti tudíž znamenají složitou proceduru, zahrnující jednu až dvě cesty do Londýna, a tak je možná lepší koupit levnou letenku a letět volit (a na guláš) domů.

No pak je tu taky samozřejmě další možnost a to je nevolit, protože stejně neni (a co si pamatuju, tak nikdy nebylo) koho. A ačkoliv mi tady spolužáci z ČR říkají, že přeci: „teď máme možnost zvolit strany, které tam ještě nebyly a dát jejich zástupcům možnost ukázat, jak budou naše problémy řešit…“, tak si narozdíl od nich všimám, že ti zástupci už tam jsou a problémy naopak vytvářejí. (V novele zákona o pozemních komunikacích schválili mimo jiných i Kalousek, Husák a Parkanová nahrazení papírových známek stupidními „elektronickými vinětami“, čímž nás všechny připravili zhruba o 12 miliard…)

P.S. Taky jsem neodolal a koukám na místní předvolební debaty. Jsou stejně k ničemu, ale ta zbytečnost má úplně jinou úroveň: neskáče se do řeči, neuráží se, oponent se vyslechne a pak se formuluje protiargument…

Categories
Média, reklama, lži a tak...

Jet či nejet do Londýna?

Volby v UK jsou příští týden, volby v ČR jsou za měsíc… tak jsem si řekl, že se podívám, jaké mám vlastně možnosti se voleb zůčastnit. Řešil jsem to už před odjezdem, když se zdálo, že volby budou v podzimním termínu, ale nakonec mi v Informační kanceláři Prahy 6 voličský průkaz nevydali, protože „…se to odkládá a nikdo neví co bude…“

Takže, pokud někdo řeší podobný problém: podle informací MVČR jsme možnosti měli tři, teď už zbývají jenom dvě. První možností bylo natrvalo se nechat přepsat do seznamu voličů vedeného zastupitelským úřadem České republiky, což se ale muselo udělat do 18.dubna a kromě písemné žádosti bylo nutné poslat originál či ověřenou kopii dokladu totožnosti… a to by znamenalo šoupnout žádost a pas do obálky a poslat do Londýna, což se mi – při vší úctě k anglické poště – nezdá jako bezpečné řešení.

Druhá možnost je poslat na obecní úřad (úřad městské části) žádost o vydání voličského průkazu, která musí obsahovat ověřený podpis. Bohužel v onom návodu již není uvedeno, kdo mi má podpis ověřit (stejně jako kdo by mi případně mohl ověřit kopii pasu) – zda-li to má být opět zastupitelský úřad v Londýně, nějaký místní „public notary“ nebo jestli bude stačit, že mi to potvrdí moji spolubydlící James a Alexis (tzv. mezinárodní supervize)?

Výše dvě uvedené možnosti tudíž znamenají složitou proceduru, zahrnující jednu až dvě cesty do Londýna, a tak je možná lepší koupit levnou letenku a letět volit (a na guláš) domů.

No pak je tu taky samozřejmě další možnost a to je nevolit, protože stejně neni (a co si pamatuju, tak nikdy nebylo) koho. A ačkoliv mi tady spolužáci z ČR říkají, že přeci: „teď máme možnost zvolit strany, které tam ještě nebyly a dát jejich zástupcům možnost ukázat, jak budou naše problémy řešit…“, tak si narozdíl od nich všimám, že ti zástupci už tam jsou a problémy naopak vytvářejí. (V novele zákona o pozemních komunikacích schválili mimo jiných i Kalousek, Husák a Parkanová nahrazení papírových známek stupidními „elektronickými vinětami“, čímž nás všechny připravili zhruba o 12 miliard…)

P.S. Taky jsem neodolal a koukám na místní předvolební debaty. Jsou stejně k ničemu, ale ta zbytečnost má úplně jinou úroveň: neskáče se do řeči, neuráží se, oponent se vyslechne a pak se formuluje protiargument…