Tak, konečně fotky z minulého pátku. Zdá se, že můj belgický kamarád (z podtitulku) asi konečně vystřízlivěl z bouřlivých oslav svého návratu domů. 🙂 Ono bylo skutečně co slavit, neboť pár dní před odjezdem odešel naposled ukázat Angličanům, že coby kluk z Belgie se piva nebojí a vrátil se nejen bez peněz, ale i bez karet a bez dokladů, a tudíž se strachoval, že ho domů nepustí a bude tu muset zůstat natrvalo. To se bohužel nestalo a my jsme přišli o jednoho z nejlepších účastníků zájezdu. O člověka, který proslul (kromě již použitého) i výroky: „Tomu říkáte pivo? Nedělejte tu ze sebe šašky, já jsem z Belgie.” (adresováno štamgastům) nebo: „Tak takhle krademe kola v Ghentu. Nezákonný? No jasně že to je trochu nezákonný, ale neni to proti pravidlům.“ (život v Ghentu = život v ghettu) … Z jeho plánované návštěvy Prahy mám trochu obavy. 🙂
Pete ukazuje, že zrzavé vlasy mohou posloužit i jako maskování. Ty skály (ginger rocks) jsou nějaká geologická specialita.
Loughborough
Anna z Německa (pro Humuse: ne Mannheim, ale Nurnberg)
Anna je fajn, ovšem všechno má své hranice. Aneb: My house - my castle! 🙂
Ne každému se však dostane tak chladného přijetí. Přece nenechám Belgičana za hradbami. I když si ten chudák myslí, že Stella je kvalitní pivo a nelepší na světe je jakýsi Westvleteren. Což je kravina, protože to se nedá napsat, natož pak vyslovit.
Žádné polovojenské vymahače jsem tu neviděl, duhová energie tu však prokazatelně je.
Nemám se dnes věru špatně. Rozjel jsem totiž včera úspěšně nový podnik. Matching/dating agency – česky seznamku. 🙂 Za všechno může Alex, neboť se v pátek díval na Top Gun a okamžitě překřtil Mavericka na Marekvricka a celý večer se bavil tím, že mi adresoval poznámky typu „Good flying, but never lose your wingman Marekvrick!“
No a včera se většina osazenstva domku rozhodla, že už jsme dlouho nikde nebyli a že prý „do klubu“! Nechtěl jsem trhat partu, tudíž jsem se přidal a nevědomky si tak zajistil život jako v bavlnce. Hned po příchodu do klubu totiž zmerčil Alex jakousi řeckou krasavici, se kterou se seznámil už před Vánoci, protancoval s ní noc a ona mu nakonec zmizela, aniž by na sebe zanechala kontakt s tím, že (Alex) stejně ani neví jak se jmenuje. A to Alex skutečně nevěděl, nicméně si usmyslel, že mu to zjistím. Zpočátku se mi ten nápad zrovna nezamlouval, ale když Alex zašel až k „udělám cokoliv“ začalo mi ho být líto a rozhodl jsem se mu pomoci. Podmínky jsme vyjednali zruba takhle:
A: „Marek, please, you are my wingman! I’ll prepare a breakfast for you tomorrow!“
M: „And lunch and dinner…“
A: „Ahh… OK!“
M: „And my laundry?“
A: „No way!
M: „OK, no name for you then…“
A: „Allright… the laundry too.“
M: „So, breakfast, lunch, dinner, laundry … and a hundred quid on top?“
A: „Hate ya, hate ya, hate ya!“
…skutečně, není nic hezčího než se nezištně obětovat pro kamaráda. Jméno jsem od slečny vyzískal, Alex později slavil obrovský úspěch se svým: „Dina, darling! I haven’t seen you since Christmas!” a já měl ráno palačinky, v poledne kuřátko a zrovna přemýšlím, zda-li bych si neměl říci i o svačinku. Dělám zkrátka dobro, jako v pohádce.
Nemám se dnes věru špatně. Rozjel jsem totiž včera úspěšně nový podnik. Matching/dating agency – česky seznamku. 🙂 Za všechno může Alex, neboť se v pátek díval na Top Gun a okamžitě překřtil Mavericka na Marekvricka a celý večer se bavil tím, že mi adresoval poznámky typu „Good flying, but never lose your wingman Marekvrick!“
No a včera se většina osazenstva domku rozhodla, že už jsme dlouho nikde nebyli a že prý „do klubu“! Nechtěl jsem trhat partu, tudíž jsem se přidal a nevědomky si tak zajistil život jako v bavlnce. Hned po příchodu do klubu totiž zmerčil Alex jakousi řeckou krasavici, se kterou se seznámil už před Vánoci, protancoval s ní noc a ona mu nakonec zmizela, aniž by na sebe zanechala kontakt s tím, že (Alex) stejně ani neví jak se jmenuje. A to Alex skutečně nevěděl, nicméně si usmyslel, že mu to zjistím. Zpočátku se mi ten nápad zrovna nezamlouval, ale když Alex zašel až k „udělám cokoliv“ začalo mi ho být líto a rozhodl jsem se mu pomoci. Podmínky jsme vyjednali zruba takhle:
A: „Marek, please, you are my wingman! I’ll prepare a breakfast for you tomorrow!“
M: „And lunch and dinner…“
A: „Ahh… OK!“
M: „And my laundry?“
A: „No way!
M: „OK, no name for you then…“
A: „Allright… the laundry too.“
M: „So, breakfast, lunch, dinner, laundry … and a hundred quid on top?“
A: „Hate ya, hate ya, hate ya!“
…skutečně, není nic hezčího než se nezištně obětovat pro kamaráda. Jméno jsem od slečny vyzískal, Alex později slavil obrovský úspěch se svým: „Dina, darling! I haven’t seen you since Christmas!” a já měl ráno palačinky, v poledne kuřátko a zrovna přemýšlím, zda-li bych si neměl říci i o svačinku. Dělám zkrátka dobro, jako v pohádce.
V příštím týdnu máme zkoušky (respektive testy, protože ústní se tady nevede…), takže všichni pomalu propadají hysterii. Jelikož jsem po loňsku zvyklej mít čtyři zkoušky v pěti dnech, tak zatim přípravu až tak neřešim. Ono se to ještě vymstí. Místo toho jsem si koupil v charitním koutku místního supermarketu Arthura Haileyho – Overload (palec nahoru) a taky se podíval na Bílou stuhu – nepochopitelně ověnčenou Zlatou palmou (palec dolu, hodně).
No a jak si bystrý čtenář určitě všimnul, narouboval jsem si na blog AdSense, což neni pokus vydělat si na jachtu a vlastní ostrov – je to tu víceméně pro testovací účely. Nicméně klidně tam klikejte a když budete hodný, tak vás tam pak vezmu na prázdniny.
Zavolal na mě plynový kotel a rozpustile zablikal červenou kontrolkou vedle tlačítka „reset“… v domečku totiž ani noha, takže jsem se musel nejdřív prohrnout hromadou pošty a pak padl můj zrak na teploměr (vnitřní) který ukazoval 4°C. Není se čemu divit, protože cesta stála od začátku za… zlámanou grešli třeba. Nejdřív nás drželi na Ruzyni asi hodinu a půl než jsme vzlétli, protože letadlo potřebovalo odmrazit a odmrazovacích strojů evidentně není dostatek, pak jsem musel již v autobuse z EMA „obdivovat“ um anglických řidičů na sněhu (jezdí se tady na letních, stylem: „dám plnej a budu vyjeveně koukat, jak to hrabe…“) a nakonec tahle ledová jeskyně. Oprava sice spočívala ve zmáčknutí onoho tlačítka, ale i tak mám pocit, že minimálně dneska jsou noci chladné.
To nám to pěkně začíná… zápisek k ničemu, ale aspoň maminka si to může přečíst a vědět, že jsem zaživa dorazil. 🙂
EDIT: Tak oprava nespočívala ve zmáčknutí tlačítka. To jsem si jen bláhově myslel. Sice jsem to původně udělal, zalezl do spacáku („-8° komfort“ … haha) a přitisknul se k topení, jenomže k ránu mě topení začalo studit a věděl jsem, že je zle. Nebo aspoň že neni úplně dobře. Takže znova restart, topení ohřátý, usínám. Ráno probuzení, v domě asi 11°C a mírný optimismus. Nutella sice ztuhlá, že by si o ní i Hilgertová zlomila pádlo, ale horký čaj zvedl naládu. V zápětí v kotli zarachtalo a opět umřel. Nálada zamířila zpět na bod mrazu, barák jí následoval. Ovšem máme internet. „greenstar 24i problems“ … „Results 1 – 10 of about 4,530“ … aha. Zřejmě slušnej oddíl, ten náš kotel. British engineering. LOL. Stovky lidí se stejným problémem a jeden příspěvek na howtomendit.com od člověka se jménem Bob Whittle, který doporučoval zkontrolovat trubku odvádějící kondenzovanou vodu. Samozřejmě zmrzlá na kost (svedená venkem do okapu), takže několik konvic horké vody a vesele topíme… ukázalo se, že kotel pokud si nemohl odkapávat kondenzovanou vodu, tak prostě odmítal fungovat. Největší legraci z toho měl samozřejmě můj spolubydlící James, který mě zásoboval maily typu: „Still cold, daaarling? Maybe a stiff brandy or two will do the trick.“ z tepla svého domova. Škoda jen, že nepřijel první Alex. Ten by tady seděl ve svojí péřovce a bědoval, že tohle by se v Mexiku nestalo. 🙂
Zavolal na mě plynový kotel a rozpustile zablikal červenou kontrolkou vedle tlačítka „reset“… v domečku totiž ani noha, takže jsem se musel nejdřív prohrnout hromadou pošty a pak padl můj zrak na teploměr (vnitřní) který ukazoval 4°C. Není se čemu divit, protože cesta stála od začátku za… zlámanou grešli třeba. Nejdřív nás drželi na Ruzyni asi hodinu a půl než jsme vzlétli, protože letadlo potřebovalo odmrazit a odmrazovacích strojů evidentně není dostatek, pak jsem musel již v autobuse z EMA „obdivovat“ um anglických řidičů na sněhu (jezdí se tady na letních, stylem: „dám plnej a budu vyjeveně koukat, jak to hrabe…“) a nakonec tahle ledová jeskyně. Oprava sice spočívala ve zmáčknutí onoho tlačítka, ale i tak mám pocit, že minimálně dneska jsou noci chladné.
To nám to pěkně začíná… zápisek k ničemu, ale aspoň maminka si to může přečíst a vědět, že jsem zaživa dorazil. 🙂
EDIT: Tak oprava nespočívala ve zmáčknutí tlačítka. To jsem si jen bláhově myslel. Sice jsem to původně udělal, zalezl do spacáku („-8° komfort“ … haha) a přitisknul se k topení, jenomže k ránu mě topení začalo studit a věděl jsem, že je zle. Nebo aspoň že neni úplně dobře. Takže znova restart, topení ohřátý, usínám. Ráno probuzení, v domě asi 11°C a mírný optimismus. Nutella sice ztuhlá, že by si o ní i Hilgertová zlomila pádlo, ale horký čaj zvedl naládu. V zápětí v kotli zarachtalo a opět umřel. Nálada zamířila zpět na bod mrazu, barák jí následoval. Ovšem máme internet. „greenstar 24i problems“ … „Results 1 – 10 of about 4,530“ … aha. Zřejmě slušnej oddíl, ten náš kotel. British engineering. LOL. Stovky lidí se stejným problémem a jeden příspěvek na howtomendit.com od člověka se jménem Bob Whittle, který doporučoval zkontrolovat trubku odvádějící kondenzovanou vodu. Samozřejmě zmrzlá na kost (svedená venkem do okapu), takže několik konvic horké vody a vesele topíme… ukázalo se, že kotel pokud si nemohl odkapávat kondenzovanou vodu, tak prostě odmítal fungovat. Největší legraci z toho měl samozřejmě můj spolubydlící James, který mě zásoboval maily typu: „Still cold, daaarling? Maybe a stiff brandy or two will do the trick.“ z tepla svého domova. Škoda jen, že nepřijel první Alex. Ten by tady seděl ve svojí péřovce a bědoval, že tohle by se v Mexiku nestalo. 🙂
Už jsem tu slovní spojení „binge drinking“ zmiňoval, ale pokud to někdo nepochytil, tak se tím myslí pití s cílem se co nejrychleji opít (a pak se poprat, něco zničit nebo tak…) a je to tady mezi mládeží (a překvapivě i studenty) zábava no. 1. Co jiného čekat od národa, který si vymyslel stag parties ve východní Evropě, že… Zatímco já tady nad tím maximálně krčím rameny, Home Office (místní verze ministerstva vnitra) proti tomu má TV kampaň. Podle mě je celkem povedená, ale místní ji zřejmě chápou po svém, neb jsem nedávno slyšel větu: „We’ve been bingin‘ just like on TV“. , Reklama je tady, mravokárčení nechť si každý domyslí sám:
Neměl jsem o víkendu (minulém) zrovna co dělat, tak jsem se na poslední chvíli připojil k výletu do Yorku. Spolu s Astrid z Belgie jsme se přidali ke skupince Španělů a snažili se trochu si prohlédnou město… dojmy jsou zhruba takové, že York by byl celkem fajn místo, kdyby zrovna nebyly záplavy (ale místní krčili rameny, že takhle to je co pár let…) a hlavně kdyby už nebyl uprostřed města nainstalovaný jakýsi vánoční trh, který nenabízí vůbec nic zajímavého a právě kvůli tomu se tam sjíždí vesničani z celého širého okolí a totálně zacpou úzké uličky centra (hustota=Václavák x 3,5), což pro člověka který nenávidí prodírání znamená totální znechucení. Takže katedrálu tam můžou mít slušnou, ale stejně se nedivim, že se někdo rozhodl postavit York ještě jednou a nanovo. Už jenom kvůli těm lidem, co se zastaví těsně před vámi, aby si koupili pečené kaštany, pražené mandle nebo blikajícího Santu. Uf.
Další událostí celosvětového významu je koupě notebooku, takže už žádné tři knihy týdně a internet jen občas. Měl jsem docela pesimistické předtuchy a očekával, že mi dojdou elegantně zabalené pět let staré Zlaté stránky, nicméně eBay nezklamala a došel naprosto netknutý rok „jetý“ Thinkpad X61s, dvě baterky, docking station a záruka do 2011. Chtěl jsem se vlézt do 10k („frugality“ = moje druhé jméno), nakonec jsem skončil na £340+pošta, nicméně myslim, že stále celkem dobrý obchod.
Poslední zajímavou událostí doby nedávno minulé pak byl „enterpreneurship week“, jehož obsah mi přišel tak veselý, že jsem se prostě musel zaregistrovat na všechny dostupné přednášky. První (a nejvíce „slibnou“) přednášející měla být Alison Branagan, která se před pár lety po vystudování školy stala částečně učitelkou a částečně nezávislou „business consultant“ a od té doby radí lidem jak podnikat. Že s tím nemá žádné zkušenosti? Ale notak, nebuďte škarohlídi! Co byste pak museli říct na dvojici Ian Sterritt a Jonathan Viney s jejich přednáškou na téma „Ideas to Profits“ , která slibovala, že: „Talkers will share winning techniques and explain their practical hands-on approach to devise and implement route to market strategies for emerging technology businesses. Understand the skills and craft your own position of strength for negotiating the resources, funding, strategic partnerships and sales you need.“ Přiznám se, že zatímco první přednášku jsem propásl, tuhle jsem proseděl v němém úžasu, jak je taky možné se živit. Jedina z mála věcí, co jsem pochytil, že už není v kurzu používat slůvko „USP“ (unique selling proposition), ale používá se pojem „(product) differentiator“. Jinak ale prodávání teplé vody žádný velký pokrok neudělalo.
Z jiného soudku byla přednáška Petera Cruddase: „Do you need a university degree to become a billionaire?” kterou začal máváním ruky a výkřiky, že svoji společnost založil s £10.000, což je míň než stojí „tyhle hodinky co mám teď na ruce“ a pokračoval ve stylu, že polovina studentů nemá na univerzitách co dělat, že všechno co tu děláme je poslouchání iPodů, updatování Facebooků, pití a válení se do dvanácti v posteli, zatímco on od 15 let makal 12 hodin denně a že by nás vyhnal, až bychom se divili. Později dodal, že polovina oborů je úplně k ničemu a on, že žádnou vysokou školu nemá, nicméně má „private jet”, prodloužený Bentley, byt v Monaku a k němu vilu v Antibes. Bylo celkem zábavné pozorovat, kterak se někteří z přítomných profesorů pomalu zvedají a odcházejí… nicméně mě si Peter získal. A to nejen proto, že mám vrozenou slabost pro skromné lidi… kde byli vzdělanci s tituly z ekonomie a financí, když si tenhle „obstarožní nevzdělaný buran“(jak sám sebe tituluje) uvědomil, že internet bude dobré místo pro obchody s cennými papíry? Pravděpodobně si tou dobou mysleli, že počítač je dobrá evoluce psacího stroje. Tož tak… pár fotek z Yorku následuje:
Evokovalo mi to Prahu 2002...
...tak jsem jim říkal: 'Přece se tady nebudeme fotit jak hyeny' ... ale marně.
Takže – pokračujeme ve velebení místní Studentské Unie. Titulek se skládá z názvů médií vlastněných a provozovaných právě unií. Label je měsíčník o dění na univerzitě, LCR je zkratka pro Loughborough Campus Radio, které vzniklo už v roce 1973 jako pirátské médium, ale bylo časem legalizováno a dneska vysílá jednak online a rovněž na AM vlnách (ale chodí zvěsti, že se uchází o licenci na FM – držím palce) a pak je tu LSUTV, vlastní univerzitní televize, která je rovněž dostupná online a na televizním okruhu uvnitř univerzity. Kromě dokumentů a záznamů sportovních utkání univerzity produkuje hlavně zprávy (jednou za 14 dní) a reportáže z univerzitních nočních klubů (několikrát týdně). 🙂 Posledně zmiňovaný program je samozřejmě nejoblíbenější a dostalo se mu uznání i od profesionálních TV. WOW pak znamená Walk on Water a je to časopis Atletické Unie (součást SU). No a ještě SU vlastní malá nahrávací studia – Aura studios. 😀
Chtěl jsem tady z toho udělat televizi a vložit videa přímo do blogu, ale jelikož jsou příliš velká a já příliš líný, než abych vymýšlel jejich dynamické zmenšení, tak posílám jen odkazy.
Jak jsem v minulém příspěvku velebil místní knihovnu (Mimochodem svěřil jsem se, že tady jsou automaty na půjčování a vracení knížek? V ČR sci-fi…) začal jsem tu používat stejný způsob půjčování knížek jako doma – tzn. zapomenout na nějaký seznam doporučené literatury a půjčovat si prostě věci, které se zdají zajímavé. Včera jsem si proto půjčil E-PR: the essential guide to public relations on the Internet od Matta Haiga, otevřel a dočetl se, že je důležité registrovat své stránky do vyhledávačů Lycos a Altavista. Inu, vydáno před deseti lety. 🙂 Takže jsem knihu zase zavřel a s lišáckým úsměvem otevřel druhou, protože na tyto situace je dobré myslet a když už si člověk půjčuje knihu naslepo je dobré se pojistit. Druhá kniha byla od Kennetha Hudsona, nesla název The Businessman in Public a měla se věnovat public relations z pohledu anglických businessmanů. Což sice dělala, ale vydána byla v roce 1976 a jednou z nosných myšlenek bylo, že lze překonat handicap non-U English například předstíráním australského přízvuku. Takže taky velký úspěch. 🙂
