Čas od času i neomylný člověk jako jsem já zjistí, že něco řekněme „pokazil“. Abych byl konkrétní – je to už nějaký ten pátek, co jsem ve Vancouveru zevloval u Ondřejova notebooku, když mi přišel mail od Invie, s návrhem zařadit náš blog z Kanady do jejich partnerského programu. Vzhledem k úrovni blogu mi to od nich přišlo jako dost prazvláštní nápad, takže jediná moje reakce byla taková, že jsem to Ondřejovi vylíčil slovy: „Hele, tady nám píšou nějací pomatenci z cestovky a chtějí abychom se stali jejich partnery. Kravina, co?“ Pamatuju si to hlavně proto, že už samotný akt ucházení se o to být partnerem se mnou nebo s Ondřejem naznačuje u protistrany větší či menší mentální defekt a tak mě nabídka partnerství potěšila. 🙂 Bohužel mě nepřesvědčila a kupodivu mě ani nezlákaly věty o tom, kolik tisíc již rozdali… prostě jsem si myslel, že je to blbost a odmítal se tím zatěžovat.
Na tohle všechno bych sladce bych zapomněl, kdyby se mi teď nedostala do rukou čerstvá tisková zpráva těch pomatenců, 🙂 ve které píšou, že už svým partnerům rozdali přes 8 mega a rovnou jmenují i nejlepší partnery, kde jsou samozřejmě vidět známé firmy jako Dušan „Yuhů“ Janovský (www.kreta.rovnou.cz), Petr „Fandor“ Sršeň (www.iegypt.cz) nebo kluci z Orbionu (www.orbion.cz). Těmto „TOP“ partnerům pak jejich weby o cestování samozřejmě posílají na účet hezkých pár desítek (stovek?) tisíc měsíčne.
Je na tom krásně vidět, že člověk nemusí být vůbec žádný génius, aby si mohl přijít na internetu k pěkným penězům a to relativně zajímavou cestou, u které se navíc i baví. Yuhů a jeho rodinka .rovnou.cz stránek je toho jasným příkladem. Pěkně procestovat, sepsat a ve vhodné (méně je někdy více, fakt…) míře nahodit affill linky. A hlavně to udělat včas (v případě Dušana to znamená asi tak tři roky zpět) a dobře (to se pak konkurence špatně chytá, pokud teda rovnou nejede v ctrl+c/v stylu).
Chcete moudro na dobrou noc?
Většinou je lepší koukat kolem sebe a přemýšlet, než běhat se zavřenýma očima a řvát u toho, jak jsem dobrej! Někdy to budu muset zkusit.
Stává už se takovou hezkou tradicí mezi bloggery, že nenápadně propagují služby či výrobky jež sami dostanou k užívání či „testování“ zdarma, případně jim ještě výrobce vsune malou obálku, aby si byl jist, že si opravdu vzpomenou na všechny dobré vlastnosti jeho produktu.
Takže když píšu o firmě Narex a jejích výrobcích dělám to z čisté lásky ke kutilskému vybavení a ženám. Ano ženám. Právě jim je totiž určen rozkošný Lady tool kit, který jim dává možnost rozšířit možnost svých dovedností o dosud nefalšovaně chlapské záležitosti jako řezání, šroubování, povolování, utahování, povolování, utahování nebo třeba šroubování… 🙂 Tím pádem se další část nedůležitých domácích prací přesune od Vás k ní a Vy tak máte více času na řešení strategických záležitostí. Tohle je emancipace jak ji chceme a jak ji máme rádi!
Už titulní stránka katalogu dává tušit nečekáný obsah...
Předtím vám jen pomáhala...
... teď to zvládne sama! Nejvíc. 🙂
P.S. Jestli je někdo takovej hrdina, aby to “té své” nadělil, tak ať pak napíše do komentářů, jaké měl Vánoce. 🙂
Zvláštní takhle sama... na hokeji vetšinou visí kousek pod tou naší. 🙂
Pokud čtete tento příspěvek, tak je dost velká pravděpodobnost, že přemýšlíte o účasti v programu SWAP Kanada od společnosti GTS International. Následující řádky jsem sepsal po absolvování právě tohoto programu a jsou takovou malou příručkou účasti v programu. Snažil jsem se neopakovat informace, které dostanete v GTS či SWAP, ale naopak je doplnit či uvést na pravou míru. Upozorňuji, že jsem program absolvoval ve Vancouveru v létě 2007, takže následující informace se můžou jednak lišit místem Vašeho pobytu a také se mohly prostě časem změnit.
1) PŘED ODLETEM
O účast v programu SWAP Kanada je celkem velký zájem. V současné době je to jediná možnost, jak se podívat s obdobným programem za oceán, pokud nechcete přímo do USA (to je ta divná země, kde Vám berou otisky, ještě než něco provedete…). Vyplatí se proto sledovat webové stránky GTS a jakmile bude dostupný formulář pro přihlášení do programu, tak neváhat.
Doplněno podzim 2008: předchozí odstavec už neplatí, nejnovější informace jsem našel v brožuře vydané Kanadským velvyslanectvím: http://www.canada.cz/am3/files/YOM/Brochure_YMO.pdf a zdá se, že už i jiné agentury nabízí pracovní prázdniny v Kanadě. Jestli už je konečně možné nějak rozumně vycestovat bez agenturních vyžírků se pokusím zjistit a časem to sem snad dodám.
V zápětí si Vás do GTS pozvou na osobní schůzku, kde již rovnou zaplatíte programový poplatek, sepíšou s Vámi smlouvu a vysvětlí které dokumenty sehnat pro vyřízení víza. Smlouva obsahuje též nabídku „výhodného“ transferu z letiště a ubytování pro první dny ve Vancouveru. Doporučuji nevyužít. Pomocí MHD se z letiště dostanete zhruba desetkrát levněji. Obdobně lze sehnat i o něco levnější hostel.
Dále Vás v GTS informují, že pro účast v programu musíte mít sjednané zdravotní pojištění. (logicky – Kanada není EU a tak Evropský průkaz pojištěnce je Vám v případě úrazu k ničemu) Teoreticky by šlo celý program absolvovat bez zdravotního pojištění, protože to, jestli jste si ho opravdu uzavřeli nikdo nekontroluje, ale tuhle variantu bych nedoporučil ani těm největším cheapákům. Avšak opět doporučuji porozhlédnout se jinde než u GTS, kteří nabízejí ne příliš výhodné pojistky ve spolupráci s pojišťovnou UNIQUA. Já osobně jsem to vyřešil pojištěním Exclusive k VISA kartě od ČSOB. Až budete mít všechno tyto formality (včetně nákupu letenky, vyzvednutí víza v residenci kanadského velvyslance :), doložení stavu účtu,…) vyřešené, tak je čas sednout do letadla.
2) PO PŘÍLETU
Miluju tu Chevron „benzínku“ pro lodě a hydroplány. (zhruba uprostřed obrázku)
Vylezete z letadla, první kroky budou na k celníkům, odkud by Vás měli poslat na imigrační oddělení do části, kde vydávají pracovní povolení. Z toho se může stát i decentní faux pas, viz originální blogový zápisek po mém příletu.
Následně bude jedinou Vaší starostí někam složit hlavu, zvlášť pokud letíte do Vancouveru (deset hodinek v letadle udělá svoje). Právě proto doporučuju najít si na prvních pár dní hostel. K tomu se výborně osvědčila například stránka www.hostelworld.com. Ultimátní low-cost řešení je vyhlédnout si rovnou z ČR pokoj k pronajmutí přes www.craigslist.org. Nevýhodou tohoto řešení je, že si byt nemůžete pořádně prohlédnout a hlavně si prohlédnout s kým budete byt sdílet. Budu mluvit konkrétně – udělal jsem to, dorazil do Kanady, projel půl města a v noci dorazil do hroznýho bytu mezi divný týpky. Ono už to, že někdo souhlasí s Vaším okamžitým nastěhováním, aniž by Vás kdy viděl o něčem svědčí. I tahle varianta tedy jde, ale dnes už bych radši dal na začátek pár desítek CAD za hostel, než abych pak špatně bydlel následujících x měsíců.
Co nejdřív po příletu se snažte dostat na „orientation“, kde Vám následně sdělí celou řadu informací (důležitá je tak třetina, ostatní jsou blbosti) a hlavně zařídí Social Insurance Number, bez kterého de facto nemůžete být zaměstnáni. Důležité je se na „orientation“ objednat předem e-mailem (doporučuji ještě před odletem). I když ani to není samospásné – objednával jsem se v pátek, na orientation v pondělí a když jsem dorazil, tak mě tam neměli objednaného a neměli ani informace od GTS, že mám dorazit do Kanady. :-/ Osazenstvo SWAPu je však poměrně přátelské, takže si mě dopsali a řekli, že můžu přijít někdy za dva dny. Tak jsem jim poděkoval a šel ještě ten samý den. V tom bordelu nikdo nic nepoznal. 🙂
Další celkem potřebná věc je bankovní konto. Ve SWAPu Vám budou nutit banku TD – Canada trust s tím, že má pro Vás nějako speciální nabídku se sníženými poplatky. Podezírám je, že spolu mají nějaké techtle mechtle, tak se nenechte ošálit (a klidně to řekněte na orientation veřejně) – nejvýhodnější pro Vás je BMO, kde Vám coby univerzitním studentům udělají účet zcela bez jakýchkoliv poplatků. Stačí se s nimi domluvit.
Následně je potřeba pořešit bydlení a práci. K bydlení už jsem se vyjadřoval, ale ve zkratce: www.craigslist.org, zavolat (lepší než psát maily), domluvit se na prohlídce a rozhodnout se. Zvážit jestli vyšší cena za pokoj není třeba kompenzována umístěním v centru (odpadá koupě „tramvajenky“), atd. Nikdy nebydlet v oblasti, kterou popisuji dále jako „Kam nechodit“ – důležité!
Hledání práce se celkem věnují na orientation ve SWAPU. Pokud na SWAP jedete krátkodobě (červen-červenec-srpen-září, VŠ prázdniny), tak máte víceméně možnost sehnat spíše nepříliš kvalifikované pozice a tím pádem i méně placené. Nejrůznější práce v restauracích, kavárnách, turistickém ruchu, atd. Málokde dostanete více než 10$ na hodinu. Pokud jedete do Kanady vydělávat hlavně peníze (což se samo o sobě příliš doporučit nedá), tak se poohlédněte hlavně po pozicích, kde je vyžadována opravdová dřina. Mohl jsem jít dělat „landscaping“ (zahradní úpravy) za 15$/hod., ale celý den jen házet lopatou a jezdit s kolečkem se mi zrovna nechtělo. Slušně si vydělají i šikovní řemeslníci, kteří se šplhají až k 20$, ale šance získat rychle takové místo a jen na pár měsíců jsou mizivé. Skvělá práce mohou být nejrůznější průvodci např. na kajaku nebo na kolech, ale opět – šance na získání obdobné práce je celkem malá.
Důležité je také se rozhodnout jestli chcete pracovat ve městě nebo např. v nějakém letním resortu. Já pracoval přímo v Downtown Vancoveru a pokud bych mohl volit znovu, zkusil bych své štěstí spíše někde mimo. Pracovat např. ve Whistleru nebo někde jinde v Rockies musí být úžasné. Navíc při volbě horského střediska je možné vykonávat další zajímavé profese (v zimě např. učit na lyžích či SNB…). Každopádně i práci je nejjednodušší hledat přes www.craigslist.org.
3) KOUPĚ AUTA (tady se dost liší BC a jiné provincie!)
Vólvika alias Östen alias Amanda alias Chateu Volvo
Ekologové ať klidně tuhle kapitolku přeskočí, ale kdokoliv, kdo chce po Kanadě i trochu cestovat se koupi auta nevyhne. Je sice možnost koupit nějakou průkazku na vlak na x dní, ale je to dost drahé a navíc s vlakem si prostě nezajedete kam chcete. Stopování není příliš obvyklé (my jsme přejeli celou zemi a viděli (+ samozřejmě vzali) jen jednoho stopaře. Asi to lze, ale stát někde uprostřed nicoty a mít x set km na každou stranu neni jako stopovat z České lípy do Nového Boru…
A jaký povoz si tedy vybrat? Pro náš styl cestování-kempování, kdy jsme počítali s bčasným spaním ve voze přicházelo na Kanadském trhu v úvahu jenom pár aut. V podstatě se výběr zužuje na Chrysler Voyager, Dodge Caravan, Mazda MPV (a jiné mikrobusy japonské provenience) a relativně dost je i velikých kombi z domácí produkce – typicky Ford Taurus wagon, hodně se mi líbil i obrovský starší Chevrolet Caprice wagon.
Naší volbou bylo nakonec Volvo 740 wagon, které nabízí pro dva lidi naprosto luxusní spací prostor (více než 190cm dlouhá naprosto rovná „ložná“ plocha). Navíc Volvo je jedno z mála evropských aut, které je v Kanadě relativně hojně zastoupeno a tudíž není problém s případnými ND nebo servisem. Navíc se dá pořídit za rozumné (=méně než dva tisíce) peníze. To je třeba problém VW, kde jsou ceny jinak skvělých Multivanů opravdu vysoké.
Pokud chcete prozkoumávat více neobydlené oblasti (sever), tak je určitě dobrou volbou nějaká 4×4. Moc jsem se této variantě nevěnoval, tak snad jen, že je relativně dost Jeep Cherokee a Fordů Explorer opět za rozumné ceny. Specialitou této kategorie je pak koupě pick-upu (trucku) s obytnou nástavbou – Camper Trucku. Varianta je to luxusní, mezi Kanaďany velmi oblíbená, ale také nekřesťansky drahá. Takže Papeže takhle campovat neuvidíte.
No, pokud máte vybráno, co byste asi tak chtěli, je nejvyšší čas zabrousit opět na craigslist (jo, klidně si ho dejte jako homepage). Nedoporučuji nákup v nějakém místním bazaru – vycházím z teorie, že při koupi auta Vás chce každý ošidit, akorát v bazarech jsou na to trénovaní. 🙂 Takže vyberete auto, projedete, zkontrolujete jestli má certifikát AirCare (měření emisí, nic jako technická v BC neexistuje, ale emise ano – POZOR ne tak třeba v Quebecu!), zkusíte srazit cenu (very poor, very student, from very east europe, almost asia, cokoliv 🙂 a jdete přehlásit – tady se asi také bude hodně lišit situace v BC a jinde. Žádný městský úřad nebo něco takového vás nečeká. Všechno se vyřizuje v kanceláři některého z prodejců pojištení ICBC. Podepíšete navzájem nějaké formuláře, zaplatíte majiteli, zaplatíte novou pojistku (my jsme za Volvo platili asi 500$ na 3 měsíce, což je nejmenší doba na jakou lze auto pojistit… je to dost, protože nemám žádné bonusy – možná by pomohlo mít nějaký papír v AJ z české pojišťovny, že máte u nich pojištěné auto x let bez nehody… nebo si takový papír vyrobit? Fantazii se meze nekladou…) a můžete vyrazit.
Znovu opakuji, že jsou obrovské rozdíly mezi provinciemi v jejich přístupu k technickému stavu automobilů na silnicích – zatímco v BC jezdí po kdejaká skořápka, která splňuje AirCare v Quebecu jsou auta povinná projít zřejmě nejnáročnější technickou prohlídkou. Co z toho vyplývá? Je takřka nemožné koupit auto v BC, projet s ním Kanadu a v Québecu dobře prodat. Teď hovořím z vlastní zkušenosti. Volvo koupeno asi za 1400$ a prodáno za 300$ a to jen díky sympatiím, které jsme evidentně vzbuzovali u ukrajinského bazarníka coby bratři Slované. Obráceně (koupit east-coast prodat west-coast) by to naopak mohlo být bez problémů. Povoz, který v Québecu budou chtít brzy poslat z provozu můžete IMHO v BC ještě bez problémů prodat. S tím samozřejmě souvisí i ceny starých aut.
4) VANCOUVER
Nemyslím, že jsem po čtvrt roce ve Vancouveru schopen dávat rady jako rodilý Vancouvřan, ale i za tuto dobu pochopíte co a jak ve městě. Takže kde třeba bydlet? Záleží kde pracujete – Downtown, Yaletown jsou pěkná místa k bydlení se spoustou bytových věžáků – ceny tomu odpovídají, Kitsilano je asi nejlepší volbou – rozmanitá výstavba, kousek do Downtownu, kousek na pláž. Commercial drive a jeho okolí – dá se, hodně různých kavárniček a malých obchůdků, sem tam divní lidé, North Vancouver – hezké prostředí, bohužel do centra se musí přes jeden ze dvou mostů (ve špičce ucpané), nebo městským přívozem – SeaBusem. To je sice docela romantický způsob přepravy s nádherným výhledem, ale denně by Vám ukousl až hodinu času.
Z výletů v okolí si zapamatujte následující – Lynn Headwaters, Grouse Mountain, Cypress Mountain. Všechno je dostupné z North Vancouveru a stojí to vážně za to. Popisy jednotlivých výletů najdete ve starších zápiscích.
Kam nechodit? Asi každé městě má svoji „Dobrou čtvrť“ – ve Vancouveru se jedná o křižovatku Main street s (East) Hastings street a ca. pět bloků na každou stranu. Je to místo, kde je možné spatřit největší koncentraci narkomanů, bezdomovců, prostitutek a dalších divných individuí. Doporučuji se vyhnout velkým obloukem. Pokud chcete tuto oblast mocí mermo vidět na vlastní oči, tak jedině za denního světla. V noci je tam fakt o život. Opět – hovořím z vlastní zkušenosti. A ještě pozor – některé linky trolejbusů (napadá mě např. 20) touto oblastí projíždějí. V nočních hodinách jsou i ty zajímavé…
5) CESTOVÁNÍ
Z trajektu na Vancouver Island
Tak fajn. Pár měsíců jste makali od nevidím do nevidím, ušetřili na starou pikslu a nevíte kam se v té Kanadě podívat? Není lehké radit… země je to opravdu obrovská. Doporučuji dobrého průvodce (Lonely Planet nezklame, pár dobrých hospod poradil a Rough Guides pro Kanadu jsem bohužel neviděl, takže nemám srovnání) a kvalitní mapu. Třeba atlas pro ZŠ, podle kterého jsme cestovali my s Ondřejem. 🙂 Sice jsme směr cesty vždy jen odhadovali, ale pochopte – ten atlas byl ve slevě. 🙂 Nakonec jsme zvolili přibližně následující trasu:
VANCOUVER ISLAND (úžasné pláže, pro surfaře destinace no. 1, možnost mořského kajakování, atd.)
WHISTLER (budoucí dějiště OH, skvělé pro pěší výlety, ale i kola, největší možnost spatřit medvěda v okolí Vancouveru)
JASPER (opět nádherná příroda, blízkou jsou nejlepší termální lázně v celých Rockies – Miette Hot Springs)
BANFF (zřejmě nej-nej turistické trasy, nádherná je i samotná Icefields parkway, po které se sem dostanete z Jasperu)
CALGARY (co dodat? nejhorší zloději v celé Kanadě a nejmilejší rodina Proudových – viz Vancouver blog)
SASKATCHEWAN (land of boredom, ale tak strašný, že kdo neviděl, neuvěří…)
TORONTO (kousek na Niagárské vodopády, Hokejová síň slávy se Stanley Cupem, CN Tower, atd.)
MONTRÉAL (kus Evropy v Americe 🙂 , dobré jídlo a pití, francouzština a hodně pěkné město)
Určitě stojí za to i sever země (viz videa kamaráda Lukáše – Zifa), stejně jako naprostý západ, ale chce to hodně a ještě víc času. Alespoň trochu pocestovat každopádně doporučuji. Přiletět na místo, pracovat a odletět – to by byla v Kanadě obrovská škoda.
Pochvaly? Pohany? Rady? Tipy? Komentáře? Šup s tim do komentářů…
Dost bylo D1, dost bylo cestovaní vlakovými spoji s idiotskými názvy jako Beskyd, Šohaj, Galán, Vsacan nebo dokonce Košičan. Dost bylo Jirky Doseděla z ČSAD UH, dost bylo smradlavých autobusů Student Agency, dost bylo krmení nenasytného Passata. Dost jsem se totiž za poslední tři roky nacestoval a co Vám budu vykládat… měl jsem toho dost.
Bohužel jsem zároveň propásl možnost podat si přihlášku na studium „mastera“ někde v zahraničí a musel vybírat pouze mezi nabídkami v ČR, respektive v Praze protože další cestování (co takhle zkusit Hradišťan, Slovan nebo Punkvu?) nepřipadalo v úvahu. No, možná tu Punkvu bych snesl, ale jenom kvůli punkovému názvu. Nicméně jsem zamířil na FSV UK, kde jsem objevil obory „Žurnalistika“ a „Mediální studia“ a na FF (zapochyboval jsem nad sebou, to přiznám), kde jsem objevil „Nová média“ a na lákání Ondřeje ve stylu: „Hele já do tý školy nechodim a když už musim, tak to není zbytečný, protože tam je dost hospod okolo a nahoru pak jede tramvaj.“ jsem si podal přihlášku i na PF. Ve smyslu, že to by bylo, aby nebylo, když jsou čtyři možnosti, aby bylo … v ideálním případě jsem se teda měl na jednu školu dostat a jít tam. Jenže samozřejmě se to zkomplikovalo tím, že jsem se dostal všude (lůzři, které nevzali nikam nechť se nenávistivě projeví v komentářích) a musel si vybrat. Teď už vím, že jsem si vybral špatně, jenže byla to úplná Sofiina volba, to Vám teda řeknu a zkrátka každý rozhodnutí by bylo trochu špatný.
Zvolil jsem FSV UK, MS a PF UK. Proč takhle a ne jinak?
Vybíral jsem sofistikovaně:
FSV UK, Ž – psát mě sice docela baví, ale zároveň by mě nebavilo psát na objednávku, navíc novináři jsou žumpa, to řikal už pan Zeman a ten byl nějaká autorita (měřeno počtem vypité Becherovky). Takže ne.
FF, NM – tady mě zásadně odradily přijímačky, kdy jsem se nepohodl s komisí o tom jestli je VHS (!) nové médium nebo ne. Podle komise ano, podle mě už VHS nefrčí ani na hranicích Zambie s Tanzanií. Takže taky ne.
FSV UK, MS – znělo lépe. Přeci jen ten program je stejnej jako ve Zlíně a jinej obor? To se zvládne. Navíc Humus se vyjadřoval o bakalářském stupni poměrně pochvalně (načež tam odsud letos odešel). To si spolu ještě vyřídíme, hošánku!
PF UK – tady mě kupodivu nelákal jen Ondřejův popis studia. Hlavní motivací bylo být „na výši“, když má člověk řešit životní problémy. A životní problémy jsou nějaké pořád. Být JUDr. se prostě neztratí a navíc ten titul je docela cool. 🙂
No a jak to zatím vypadá?
FSV UK, MS je největší mordor teror. Začalo to tak nějak nenápadně, že mělo být nějaké předsemestrové soustředění ještě před zápisem, akorát o tom nebylo ve zvacím dopise k zápisu ani slovo. Takže to jsem propásl. Pak zápis, kdy FSV má v porovnání s PF úplně dementně vyřešený IS (něco jak STAG), kde si sice člověk navolí hodiny, ale ono mu je to neumí zobrazit, takže si je pak opisuje na papírek. IT ala předsamet. Navíc jsem sice vždycky dával za pravdu nejkontroverznějšímu zlínskému senátorovi, že při řešení problémů na studijním si člověk nepomůže, ale naopak zjistí, že má problémy další, ovšem co tady se děje, to je moc. Tak třeba jsem si zapsal předmět, ke kterému nebyly hodiny vypsané vůbec. A začal jsem pátrat, jak se to s ním má… na studijním neporadili, studijní proděkan nevěděl, vyučující (!) netušil, až paní docentka vedoucí katedru vysvětlila, že předmět sice je, ale vlastně není. Navíc už bohužel bylo po termínu, kdy si člověk mohl předměty volit, takže mi zároveň nenápadně sdělila, že jsem docela roura a proč jsem si to nezjistil dříve… na jejím místě bych se spíš ptal proč jim IS nefunguje tak jak má a proč vznikají takovéto situace.
A za další je to tu dost hrozný v tom, že výuka už není o tom, jak lidi zmasit přes média (odtud „masová média“), aby koupili/udělali to, co chceme my, ale naopak se tady bádá o tom, že média jsou špatná, áno, že neprezentují realitu tak jak je, ale že si jí upravují či vytvářejí a k vysvětlení se používá co nejvíce cizích slov, protože použít ta česká prostě není ono a jen ať se studenti podívají jak vypadá cizoslovný slovník. Ó, jak mě se stýská po té zlínské komerci! Vlastně Zlínu je tu podobný jen jeden předmět „Marketingová komunikace“ a pak je tu jedno takové MAVY, akorát trošku vylepšené (o cizí slova, samo). Další veselou komplikací spokojeného života se zdá být četba. Ve Zlíně bylo u předmětu tak 5-10 knížek a člověk měl jistotu, že když přijde do knihovny, tak tam třeba něco z těch knih bude a vlastně když šáhnul do přihrádky „Reklama, média a marketing“ (nebo jak se jmenovala), tak prostě vytáhl něco, co se mu tak jako tak hodilo. Tuna mají předměty klidně 40-50 knížek povinných či doporučených k přečtení. Pozor – ne dohromady, ale každý! Pochybuju, že to někdo dává, hlavně když ty knížky potom ve školní knihovně ani nejsou… tak možná si to nějací fanatici z netu objednávají, ale ehm…
„Palác“ Hollar (fakt tomu tak řikaj)
PF UK je úplně něco jiného. U zápisu člověk dostal víc papíru než je v jednom balení Harmasanu a všechno bylo vysvětlené jako pro mimina. Takže dobrý, moje úroveň, dalo by se říct. K výuce toho zatim moc nemám, protože mě Ondřej koučuje z Francie a zakázal mi chodit na přednášky, že bych tím zbytečně plýtval čas svého života, takže ho poslouchám. Uvidíme jak se tento přístup bude líbit u zkoušek. Převládající dojem je, že je to taková továrnička na doktory (v prváku je nás snad 700), takže všechno je promáklý, ale běda jak chce někdo něco „jinak“.
Výhoda studia na PF UK? Můžete z okna koukat na parníčky!
Pokud někoho zajímá třeba srovnání jídelny (to má být na začátku, já vím), tak bohužel nemůžu sloužit, neb už nemám tolik odvahy co zamlada, kdy jsem do sebe házel jedno Zeložřádlo za druhým a do menz UK jsem se ještě nepodíval.
Jo, ještě dvě důležitý věci:
Spolužáci mě zrovna nenadchli. Plné školy studených čumáků. Ne že já bych byl zrovna teplý čumák, ale na FSV je to dané tím, že se lidé znali většinou předchozí tři roky a na právech jsou zase děcka (možná i „děcka pecka“, ale zas tak jsem to nezkoumal) těsně po gymplu a povídat si s nima o maturitě jde těžko, když už ani nevim z čeho a za kolik jsem to skládal. A taky je problém, že ve Zlíně člověk prostě potkával stejné lidi dennodeně ve škole a pak v Želvitě a pak ve Flipu (hehe) a pak ve vlaku domu, kdežto tady se to takhle úplně neděje.
A jako architektura – ta mě teda taky nebaví. Zvykl jsem si koukat na hranatý svět z okna pronajaté kostky a Praha se s tím prostě nedá srovnat. Navíc sice do Zlína to bylo daleko, ale pak už to bylo všude malé a blízko, kdežto tady jsou ty školy (obzvlášť PF UK) velké a mamutí a v centru Prahy se ztrácim a k tomu tam je spousta lidí. Volám fuj fuj fuj!
Kdyby se někdo chtěl na něco zeptat, odpovím v komentářích. Nebo mail, ti co ho znají…
Kamarád Ondřej (přesně ten, se kterým jsem vloni absolvoval SWAP Kanada) se letos stěhoval do Toulouse. Na rok. Na Erasma. No a protože se bojí velkého světa, který začíná za kinem Ořechovka a já jsem hodnej kluk, tak jsem mu slíbil, že ho doprovodím. Navíc rodina i kamarádi v Praze chtěli mít jistotu, že tam fakt odjede a nerozmyslí si to v Rozvadově na Agipce.
Spojilo se tak příjemné s užitečným, protože komu by se nechtělo takhle k podzimu trochu projet Francii, Monako a Itálii. Zároveň jsem měl možnost strávit pár tisíc km za volantem Mazdy 6 (japonského „auta“ – shodneme-li se označovat to, co v Japonsku vyrabí právě tímto názvem), což se mi běžně nestává.
Přeskočím nudnou část, kdy jsme Ondřeje dopravili do Toulouse a radši popíšu nejhezčí část cesty ve Francii, kterou byla oblast na východ od Aix-en-Provence:
Takže ráno začátek v Aix-en-Provence, nudně po A8 až do Saint-Maximin-la-Sainte-Baume, kde sjíždíme na D560 směr Barjols… ta už je sama o sobě dost dobrá, zejména za Brue-Auriac. Charakterem „trati“ je to taková francouzská Dubá. Pokračujeme do Aups, pak Aiguines a po D71 kolem nádherného kaňonu Gorges du Verdon do Comps-sur-Artuby. Mimochodem – uvnitř Gorges du Verdon je snad trasa pro nějakou lehčí turistiku a dá se tam i kayak/kanoe.
D71 na mapě... hmm?
Řeka Verdon
... se taky klikatí 🙂
Z Comps-sur-Artuby pak po D25, která vede skoro až do St-Tropez, nejhezčí je ale kolem vesničky Callas, jak je ostatně vidět z obrázku:
Motorku nebo snad nějaký hothatch?
Další dobrou volbou „v okolí” na projetí jsou zřejmě silnice „Corniche“ mezi Nice a Monakem. Na následujícím obrázku označené jako D6007 a D6098 (horní není označena vůbec). Bohužel tyto jsou plné aut i takhle k podzimu, takže pro mě zážitek nic moc. Snad jedině brzy ráno nebo v zimě.
Grande, Moyenne a Basse Corniche
Pár slov si zaslouží i Mazda. 🙂 Model „6“ se mi oproti předchozí „626“ od začátku líbil, samozřejmě až na „proslavená“ zadní světla. (btw: znáte ten, jak přijde chlap do Mazda showroomu, vidí šestku a říká: „tohle beru, ale až sundáte ten pokus o tuning a dáte tam nazpátek originální lampy“). Nicméně bohužel se mi zdá, že auto vypadá sportovněji, než skutečně je. Motor sice táhne s růstem otáček relativně pěkně (na dva litry), ale podvozek mi přišel v zatáčkách příliš měkký a trochu nečitelný (já vím jedná se o rodinný sedan a ne sporťák) a co mě rovněž zklamalo byl interiér, ve kterém jsem se nějak nemohl zabydlet. Volant se mi zdál příliš tenký a opravdu mě vytáčela neergonomicky vyřešená loketní opěrka (mám snad sedět šikmo?). Pochvalu si zaslouží brzdy, protože brzdí a řazení, protože řadí. 🙂 Spotřebu nemůžu soudit, neb jsem byl okolnostmi nucen jet při zdi a tudíž by to nebylo relevantní… při normálním provozu bych to ale pod dvanáct neviděl. Tak ještě fotečku a končim:
Už nějakej ten pátek nám běží finanční krize. Ačkoliv by se mohlo zdát, že její důsledky na mě nijak zvlášť nedopadnou (lednice je plná a U Tří lip teče pivo = svět je v pořádku), opak je bohužel pravdou. Po návratu z Islandu jsem si udělal s Ondřejem výlet do Francie (o tom bych taky měl napsat) s tím, že peníze převedu, až se vrátím. No vrátil jsem se a peníze se zatím smrskly jak moje hadry, když jsem si onehdá pral na 90°. A teď co s tim?
Čertůf punk kdysi zpíval, že “Nejlepší co můžeš dělat je nedělat nic!” takže jsem si to vzal k srdci. A tvářil se, že vlastně žadný statisíce na Islandu nejsou a že jsem záchody nikdy neumýval.
A v zápětí? No ano, islandský premiér Geird Haarde přichází s tímto prohlášením: Žádám veřejnost, aby nikdo z bank nevybíral velké sumy peněz, jinak se těžkosti ještě prohloubí.” Takže když Islanďané si nosili domů tašky plné peněz, já jsem pěkně premiéra poslechl, aby se o mě mohla islandská ekonomika opřít. Někdo se musel obětovat. Na druhou stranu až zase někdy přijedu, doufám, že mě za zásluhy nechá udělat si stan u něj na zahradě, ať zase nemusim obtěžovat kluky slovenský. 🙂
Jo a ten scénář? To je jednoduchý: Vondra má rád radar. Lidi z Dutka maj rádi peníze od Lockheedu, Boeingu a Nortropu. Vláda má asi ráda AMI Communications. Lobbysti z Pan Solutions maj rádi ex-funkcionáře z ODS. Tý lásky tam je trochu hodně, ale právě proto to asi lidi z www.nenasili.cz (no nesmějte se, fakt je to NEnásilí… taky jsem se divil) nakreslili:
Uplná radarová pouta...
Na muj vkus je to trochu slaďák, ale když tam dáme nějakou akci a aspoň trochu blonďatý holky, tak na to budou lidi chodit, jak na Jamesa.
Řeč je poněkud překvapivě o Botaskách. Ano, přesně o těch které nosím již několik let a ony se jako na potvoru postupně stávají módou, kterou snad bude mít za chvíli každý. 🙂
Samozřejmě i já jsem začínal s klasickými bleděmodrými, v současnosti mi dosluhují vytoužené tmavěmodré (velice obdivované i v Kanadě) a pokukoval jsem i po červených, když se mi do ruky dostalo poslední vydání časopisu “Proč ne?” (což je mimochodem moje oblíbené čtivo na záchod, kde jsou obyčejně představované hadry (auta, hodinky,…) za takové ceny, že by se z toho člověk a přesně proto to tam čtu) a v něm několika stránkový článek o dvou studentech VŠUP, kteří Classicy “trošku” redesignovaly. A výsledek? Super!
Botasky 🙂
Bravo Kloss, bravo Korouš, bravo Botas! Pokud nebude cena někde v nebesích a pokud si vzpomenu jestli mám 45 nebo 46, tak si pěkně objednám VA-01 a VA-12 z tepla domova.
No jasně, odjet z Islandu a neprojít si „one of the greatest walks in the world“ (osamělá planeta to fakt takhle označuje) by byl hřích. Takže jsme si pěkně zabalili svých 25kg švestek, nafingovali úklid prostor, které jsme celou dobu obývali a vyrazili. Do deště. Nic nenormálního, taková islandská klasika. Hodinku, dvě, tři… jsme stoupali podle řeky Skógy a furt normální slejvák. To samozřejmě nenechalo na mých „outdoorových“ manšestrákách nit suchou. (Já vim, jsem blbec chodit jen s dobrou bundou a bez nepromokavejch kalhot, ale když v novinách píšou, že Hudy Hudeček stejně svým Fkem skoro nejezdí http://ihned.cz/c4-10036830-26520680-000000_d-strach-muze-byt-prijemny-pocit , tak to člověku úplně veme chuť utrácet a vydělávat mu na benzín.)
A právě mokré manšestráky byly zárukou opravdové zimy, když jsme se blížily k prvnímu sedlu – déšť totiž právě začínal přecházet do veselejší fáze – ostrý řezák hnaný velkým větrem do obličeje s příměsí krup. S povděkem jsme teda vlezli do chatrče označené jako Baldvinsskáli, kde už se schovávalo něco Francouzů.
Dali jsme trochu čokolády a pokračovali zvesela v pochodu mlhou a deštěm. Za chvilku odbočka na chatu Fimmvörduskali a tím pádem i nejvyšší bod dnešního dne. Před námi skupina Francouzů a tmavé (+deštivé) zítřky. Ale to jsme ještě nevěděli.
Skupinu Francouzů jsme ladným krokem předstihli a po celkem dlouhém sestupu jsme se dostali do cíle naší cesty – Básaru. Ten pro mě byl trochu zklamáním, protože jsem tajně doufal, že bude plný třicítek, starých pián a jiné havěti. Nebyl. Není Básar jako bazar.
V dešti jsme postavili mokrý stan a šli spát do mokrých spacáků.
Den 2 Básar – Emstrur ; 17 km
Ráno (poledne) jsme se zvedli do mírného deště, který postupně ustával a den se tak stal jediným suchým na celém treku. Zamířili jsme ke startu celé Laugavegur (nejfrekventovanější úsek mezi Thórsmorkem a Landmannalaugarem. Začíná se přechodem říčky Krossa, kde je naštěstí pro pěší lávka… ne tak pro auta (což je na Islandu skoro pravidlem) a protože zrovna Krossa není z těch menších říček každý rok zažije spousta turistů i místních zajímavé okamžiky (http://www.youtube.com/watch?v=cd1p2d5hhUQ nebo třeba http://www.youtube.com/watch?v=P94rcZSuTT8 ).
Kousek za Thorsmorkem nás ale stejně čeká první brodění, které úspěšně zvládáme a pokračujeme směrem do campu v Emstruru. Celkově mi tahle pasáž treku přišla nejméně záživná. Asi tím počasím.
Den 3 Emstrur – Álftavatn ; 16 km
Startujeme poměrně ráno (na naše poměry) s varováním od wardenky, že se blíží bouřky. První část treku poměrně nudná (převážně poušť s černým pískem) v další fázi pak brod, most, chalupa a tábořiště Hvanngil (nestavíme) další brod a konečně jezero Álftavatn s tábořištěm. V průběhu dne se samozřejmě pořádně rozpršelo, nicméně coby známej skrblík stejně přemýšlím o nocování ve stanu. Kamil není proti. Tak jdeme do warden’s office zaplatit to a tam se na nás slečna podívá jak na blázny, že v nastávající bouři chceme spát venku. Tak se ptám jestli to bude „really bad“ v noci a dostává se mi ujištění, že to bude „REALLY, REALLY BAD“. Bereme teda místo na palandě v chaloupce (cena v roce 08 je 800 ISK za osobu ve stanu a 3000 ISK za osobu v chaloupce na palandě – to by se mohlo někomu hodit) a jsme rádi, protože vítr v noci málem boří i chalupu. Stan by byl určitě na kaši.
Den 4 Álftavatn – Hrafntinnusker ; 12 km
Probuzení do deště a vichru. Moc se nám nechce, ale vyrážíme. Jako jedni z mála ten den. Většina rozumných lidí ven nechodí, když je hlášen vítr 160 km/h… ze začátku se nám ale nejde špatně. Fouká jen trochu a prší jen o trochu víc. Zima docela velká. Problém nastává při příchodu k brodu. Nejdřív se ještě zhorší počasí, a pak… a ani jednomu se nechce brodit, tak špekulujeme jak říčku překonat. Chodíme po proudu a proti proudu, ale místo kde přeskočit prostě není. Dvakrát už jsem rozhodnutý sundat boty a brodit, ale ve větru, dešti a zimě není koupání nic moc. Takže volim variantu skok, na jediném „příhodném“ místě. Nadechnout, raz-dva-tři-hop. Dopadám na vyhlédnutý kámen na druhém břehu, který s mojí levou nohou zajíždí pod vodu (voda až nad koleno) a zbytek těla s sebou plácne na šutry na břehu. Rána do hlavy a do lokte… chvilku poskakuju a sakruju, ale vlastně mi nic není. Kamil ještě chvíli vybírá a poměřuje vodní tok, aby nakonec sundal boty, přebrodil a rozřízl si přitom nohu. Takže taky nic moc. Hned za řekou brutální kopec nahoru. Vyšlapanou cestičkou teče rozvodněný potůček, to už nám ale může být jedno, jsme stejně jako dvě houby. Nad nejvetším kopcem se přidává ohlášený vichr a pomáhá nám tak překonat úzké hřebínky (krok dopředu a zároveň tři stranou, ohromná legrace). Navíc je trochu i mlha, takže žádný velký jásot nad bublajícím bahnem a stoupající párou okolo stezky zrovna neprojevujeme. Nakonec před sebou vidíme chalupu Hrafntinnusker a dáváme se skoro do běhu. Těch dvanáct kiláků jsme dali ve skvělém čase, a i vysušení se celkem povedlo, ale protože dole v Landmannalaugaru údajně není místo v chalupě a stan je prostě blbost, tak zustáváme přes noc.
Den 4 Hrafntinnusker – Landmannalaugar ; 12 km
Slibované lepší počasí pořád nikde. Takže zase vylézt a po 15-ti minutách být durch. Už mi to ani nepřijde. Z ničeho nic se přidává k dešti i sníh. Chce se mi smát. 🙂
Do Laugaru přicházíme opět velice rychle, možná bohužel, protože místní chalupa je přecpaná lidma a místní pani, která se o chalupu stará je nejnepříjemnější člověk za celou návštěvu Islandu. V busu do Selfossu následně usínám a probudí mě až nucená odstávka autobusu, jehož chladič dostal pravděpodobně ránu kamenem při brodění a který právě začíná vařit. Island. 🙂 A už se ani nedivim.
Presne tak. Kazdy Vam tady rekne, ze Nautholsvik je jedina plaz na celem Islandu, na ktere se da koupat. To tvrdi Wikipedie, to tvrdi Lonely Planet, to tvrdi vlastne vsichni. Ona cela ta plaz je vlastne takovej trosku podvod, protoze Islandane si proste to more ohrivaji. Jednoduchy – vezmou kus more, trosku to ohradi a hrknou tam trubku s horkou vodou. Stejne jako si horkou vodou vyhrivaji domy. Oni vubec trubky s horkou vodou pro Islandany, to je neco jako tunely pro Svycary. Maj jich v zemi spoustu a v jednom kuse premysleji jak a odkud postavit dalsi.
Ale o tom jsem dneska psat nechtel. Proste jsme se s Kamilem rozhodli, ze vyhrivane plaze jsou pro decka a klukum z Cech (navic uz skoro domestikovanym, protoze narozdil od turistu v bundach uz chodime vecne v triku jako mistni) proste nejaych 8-9 stupnu bohate staci a sli se koupat tady u nas. No, neni to zase tak slavne, ale na udelani fotek a skoceni do par vln to slo prezit. Stinnou strankou veci bylo, ze jsem si rozrizl nohu, ale ziju, takze dobry…
Takovéhle vlny mají ve Skógaru
Co na to zlinsti surferi?
Marek 190cm, vlna kolik?
A jeden mroz k tomu…
A jeste jeden vzkaz pro zamestnankyne banky Kaupþing ve Viku – jste hloupe, neprofesionalni a neumite se chovat k zakaznikum. Az dojde k erupci Katly a naslednym zaplavam, doufam ze prave vase pobocka odplave i s vama nekam mezi velryby. Tak… to se mi ulevilo.
Ne, nesoutezim o co nejvice otrepany titulek. 🙂 Zadny jiny se sem ale nehodil. Po tom, co jsme ctyri tydny pracovali 8 – 12 hodin denne bez jedineho volneho dnu si trochu zabavy zaslouzime, no ne? Prvni zalezitost je uz tyden stara. Byl ji vylet na sneznych skutrech pres ledovec Myrdalsjokull. Prvne jsme se ovsem museli dostat k ledovci. Cesta tady oznacena jako druha nejlepsi kategorie je sterkovo-kamenita radoby polnacka. Takze letity Accent naseho kolegy Allana s ni mel co delat. Mam skvele video z islandskeho offroadu, ale prijde sem az casem z CR. Druhou cast cesty jsme absolvovali v monstru 8×8, ktere uz ridil nas pozdejsi skutrovy pruvodce. Na kraji ledovce na nasi skupinku o poctu osmi lidi jiz cekaly skutry, ktere jsme si rozebrali. Tesil jsem se jak male decko na kolotoc, a tak jsem malem tloukl hlavou o ledovec, kdyz jsem s Kamilem prohral kamen-nuzky a musel tak usednout potupne dozadu na prvni polovinu cesty. Ta byla neuveritelne nudna. Vepredu totiz nejmenovany kolega z prace (ten co ma terenni Hyundai) nechtel a nechtel popustit uzdu svemu strachu. Takze tempo bylo tak 40 km/h. Na vrcholu ledovce jsme dostali vyklad o tom, jak az dojde k dalsi erupci Katly utvori se z ledu velke jezero, ktere pozdeji pretece a splachne polovinu jizniho pobrezi (tzn. nas hotel treba), vymenili se a meli jet nazpet. A to byla chvile na kterou jsem cekal. Skutr byl jenom 300 ccm, takze bylo zcela zrejme, ze nejake opatrne zachazeni s akceleratorem neni namiste a clovek muze drzet plny plyn od zacatku do konce a nic to s tim kramem neudela. Trapny omyl. Prnich par set metru tak moje jizda vypadala jako snaha prumerne opileho poslance prokrizovat nocni Prahu. Tricet metru mimo vyznacenou cestu, ovsem stale prvni. Za chvili jsem ho ovsem zkrotil. Vlastne ve chvili, kdy pred nami zastavil pruvodce a ukazoval deset metru hlubokou puklinu v ledu a dodaval, ze jednu podobnou jsem pred chvili minul o par metru. Stane se. 🙂 Pro vsechny adepty skutrojizdy tedy prozradim ten figl: zvednout zadek a prenest vahu – samotnym zatacenim riditek nedosahnete niceho. Po zbytek vyletu jsme patrili mezi nejrychlejsi posadku, jak doklada video: (pozdeji)
Tady zatim jedno akcni foto:
Bezstarostna jizda po islandsku...
Jeste ten den jsme stopli do Viku, coz je vlastne nejjiznejsi cast Islandu. IMHO jsou nejjiznejsi ty sutry tam vzadu:
Delal jsem tam i stojku... to ale Kamil nevyfotil.
Jo, obe fota fotil Kamil, abych teda ucinil umelcovu egu zadost. Ale mnohem dulezitejsi je, ze na prvni fotce jsem ja ridil a na druhe jsem coby model. 🙂
Report z vyletu do Skaftafellu a na Jokursarlon, aneb jak jsme malem umrzli a byli sezrani hejnem much jen kvuli tomu, abychom potom mohli dostat pokutu za rychlou jizdu prinesu v pristim cisle.
P.S. Kdybyste mel nekdo cestu z Vidne do Prahy (nebo aspon z Brna do Phy) 1.9., tak dejte vedet. Nehce se mi jet zluklym autobusem. Vime?
