Tak, konečně fotky z minulého pátku. Zdá se, že můj belgický kamarád (z podtitulku) asi konečně vystřízlivěl z bouřlivých oslav svého návratu domů. 🙂 Ono bylo skutečně co slavit, neboť pár dní před odjezdem odešel naposled ukázat Angličanům, že coby kluk z Belgie se piva nebojí a vrátil se nejen bez peněz, ale i bez karet a bez dokladů, a tudíž se strachoval, že ho domů nepustí a bude tu muset zůstat natrvalo. To se bohužel nestalo a my jsme přišli o jednoho z nejlepších účastníků zájezdu. O člověka, který proslul (kromě již použitého) i výroky: „Tomu říkáte pivo? Nedělejte tu ze sebe šašky, já jsem z Belgie.” (adresováno štamgastům) nebo: „Tak takhle krademe kola v Ghentu. Nezákonný? No jasně že to je trochu nezákonný, ale neni to proti pravidlům.“ (život v Ghentu = život v ghettu) … Z jeho plánované návštěvy Prahy mám trochu obavy. 🙂
Pete ukazuje, že zrzavé vlasy mohou posloužit i jako maskování. Ty skály (ginger rocks) jsou nějaká geologická specialita.
Loughborough
Anna z Německa (pro Humuse: ne Mannheim, ale Nurnberg)
Anna je fajn, ovšem všechno má své hranice. Aneb: My house - my castle! 🙂
Ne každému se však dostane tak chladného přijetí. Přece nenechám Belgičana za hradbami. I když si ten chudák myslí, že Stella je kvalitní pivo a nelepší na světe je jakýsi Westvleteren. Což je kravina, protože to se nedá napsat, natož pak vyslovit.
Žádné polovojenské vymahače jsem tu neviděl, duhová energie tu však prokazatelně je.
Nemám se dnes věru špatně. Rozjel jsem totiž včera úspěšně nový podnik. Matching/dating agency – česky seznamku. 🙂 Za všechno může Alex, neboť se v pátek díval na Top Gun a okamžitě překřtil Mavericka na Marekvricka a celý večer se bavil tím, že mi adresoval poznámky typu „Good flying, but never lose your wingman Marekvrick!“
No a včera se většina osazenstva domku rozhodla, že už jsme dlouho nikde nebyli a že prý „do klubu“! Nechtěl jsem trhat partu, tudíž jsem se přidal a nevědomky si tak zajistil život jako v bavlnce. Hned po příchodu do klubu totiž zmerčil Alex jakousi řeckou krasavici, se kterou se seznámil už před Vánoci, protancoval s ní noc a ona mu nakonec zmizela, aniž by na sebe zanechala kontakt s tím, že (Alex) stejně ani neví jak se jmenuje. A to Alex skutečně nevěděl, nicméně si usmyslel, že mu to zjistím. Zpočátku se mi ten nápad zrovna nezamlouval, ale když Alex zašel až k „udělám cokoliv“ začalo mi ho být líto a rozhodl jsem se mu pomoci. Podmínky jsme vyjednali zruba takhle:
A: „Marek, please, you are my wingman! I’ll prepare a breakfast for you tomorrow!“
M: „And lunch and dinner…“
A: „Ahh… OK!“
M: „And my laundry?“
A: „No way!
M: „OK, no name for you then…“
A: „Allright… the laundry too.“
M: „So, breakfast, lunch, dinner, laundry … and a hundred quid on top?“
A: „Hate ya, hate ya, hate ya!“
…skutečně, není nic hezčího než se nezištně obětovat pro kamaráda. Jméno jsem od slečny vyzískal, Alex později slavil obrovský úspěch se svým: „Dina, darling! I haven’t seen you since Christmas!” a já měl ráno palačinky, v poledne kuřátko a zrovna přemýšlím, zda-li bych si neměl říci i o svačinku. Dělám zkrátka dobro, jako v pohádce.
Zavolal na mě plynový kotel a rozpustile zablikal červenou kontrolkou vedle tlačítka „reset“… v domečku totiž ani noha, takže jsem se musel nejdřív prohrnout hromadou pošty a pak padl můj zrak na teploměr (vnitřní) který ukazoval 4°C. Není se čemu divit, protože cesta stála od začátku za… zlámanou grešli třeba. Nejdřív nás drželi na Ruzyni asi hodinu a půl než jsme vzlétli, protože letadlo potřebovalo odmrazit a odmrazovacích strojů evidentně není dostatek, pak jsem musel již v autobuse z EMA „obdivovat“ um anglických řidičů na sněhu (jezdí se tady na letních, stylem: „dám plnej a budu vyjeveně koukat, jak to hrabe…“) a nakonec tahle ledová jeskyně. Oprava sice spočívala ve zmáčknutí onoho tlačítka, ale i tak mám pocit, že minimálně dneska jsou noci chladné.
To nám to pěkně začíná… zápisek k ničemu, ale aspoň maminka si to může přečíst a vědět, že jsem zaživa dorazil. 🙂
EDIT: Tak oprava nespočívala ve zmáčknutí tlačítka. To jsem si jen bláhově myslel. Sice jsem to původně udělal, zalezl do spacáku („-8° komfort“ … haha) a přitisknul se k topení, jenomže k ránu mě topení začalo studit a věděl jsem, že je zle. Nebo aspoň že neni úplně dobře. Takže znova restart, topení ohřátý, usínám. Ráno probuzení, v domě asi 11°C a mírný optimismus. Nutella sice ztuhlá, že by si o ní i Hilgertová zlomila pádlo, ale horký čaj zvedl naládu. V zápětí v kotli zarachtalo a opět umřel. Nálada zamířila zpět na bod mrazu, barák jí následoval. Ovšem máme internet. „greenstar 24i problems“ … „Results 1 – 10 of about 4,530“ … aha. Zřejmě slušnej oddíl, ten náš kotel. British engineering. LOL. Stovky lidí se stejným problémem a jeden příspěvek na howtomendit.com od člověka se jménem Bob Whittle, který doporučoval zkontrolovat trubku odvádějící kondenzovanou vodu. Samozřejmě zmrzlá na kost (svedená venkem do okapu), takže několik konvic horké vody a vesele topíme… ukázalo se, že kotel pokud si nemohl odkapávat kondenzovanou vodu, tak prostě odmítal fungovat. Největší legraci z toho měl samozřejmě můj spolubydlící James, který mě zásoboval maily typu: „Still cold, daaarling? Maybe a stiff brandy or two will do the trick.“ z tepla svého domova. Škoda jen, že nepřijel první Alex. Ten by tady seděl ve svojí péřovce a bědoval, že tohle by se v Mexiku nestalo. 🙂
Neměl jsem o víkendu (minulém) zrovna co dělat, tak jsem se na poslední chvíli připojil k výletu do Yorku. Spolu s Astrid z Belgie jsme se přidali ke skupince Španělů a snažili se trochu si prohlédnou město… dojmy jsou zhruba takové, že York by byl celkem fajn místo, kdyby zrovna nebyly záplavy (ale místní krčili rameny, že takhle to je co pár let…) a hlavně kdyby už nebyl uprostřed města nainstalovaný jakýsi vánoční trh, který nenabízí vůbec nic zajímavého a právě kvůli tomu se tam sjíždí vesničani z celého širého okolí a totálně zacpou úzké uličky centra (hustota=Václavák x 3,5), což pro člověka který nenávidí prodírání znamená totální znechucení. Takže katedrálu tam můžou mít slušnou, ale stejně se nedivim, že se někdo rozhodl postavit York ještě jednou a nanovo. Už jenom kvůli těm lidem, co se zastaví těsně před vámi, aby si koupili pečené kaštany, pražené mandle nebo blikajícího Santu. Uf.
Další událostí celosvětového významu je koupě notebooku, takže už žádné tři knihy týdně a internet jen občas. Měl jsem docela pesimistické předtuchy a očekával, že mi dojdou elegantně zabalené pět let staré Zlaté stránky, nicméně eBay nezklamala a došel naprosto netknutý rok „jetý“ Thinkpad X61s, dvě baterky, docking station a záruka do 2011. Chtěl jsem se vlézt do 10k („frugality“ = moje druhé jméno), nakonec jsem skončil na £340+pošta, nicméně myslim, že stále celkem dobrý obchod.
Poslední zajímavou událostí doby nedávno minulé pak byl „enterpreneurship week“, jehož obsah mi přišel tak veselý, že jsem se prostě musel zaregistrovat na všechny dostupné přednášky. První (a nejvíce „slibnou“) přednášející měla být Alison Branagan, která se před pár lety po vystudování školy stala částečně učitelkou a částečně nezávislou „business consultant“ a od té doby radí lidem jak podnikat. Že s tím nemá žádné zkušenosti? Ale notak, nebuďte škarohlídi! Co byste pak museli říct na dvojici Ian Sterritt a Jonathan Viney s jejich přednáškou na téma „Ideas to Profits“ , která slibovala, že: „Talkers will share winning techniques and explain their practical hands-on approach to devise and implement route to market strategies for emerging technology businesses. Understand the skills and craft your own position of strength for negotiating the resources, funding, strategic partnerships and sales you need.“ Přiznám se, že zatímco první přednášku jsem propásl, tuhle jsem proseděl v němém úžasu, jak je taky možné se živit. Jedina z mála věcí, co jsem pochytil, že už není v kurzu používat slůvko „USP“ (unique selling proposition), ale používá se pojem „(product) differentiator“. Jinak ale prodávání teplé vody žádný velký pokrok neudělalo.
Z jiného soudku byla přednáška Petera Cruddase: „Do you need a university degree to become a billionaire?” kterou začal máváním ruky a výkřiky, že svoji společnost založil s £10.000, což je míň než stojí „tyhle hodinky co mám teď na ruce“ a pokračoval ve stylu, že polovina studentů nemá na univerzitách co dělat, že všechno co tu děláme je poslouchání iPodů, updatování Facebooků, pití a válení se do dvanácti v posteli, zatímco on od 15 let makal 12 hodin denně a že by nás vyhnal, až bychom se divili. Později dodal, že polovina oborů je úplně k ničemu a on, že žádnou vysokou školu nemá, nicméně má „private jet”, prodloužený Bentley, byt v Monaku a k němu vilu v Antibes. Bylo celkem zábavné pozorovat, kterak se někteří z přítomných profesorů pomalu zvedají a odcházejí… nicméně mě si Peter získal. A to nejen proto, že mám vrozenou slabost pro skromné lidi… kde byli vzdělanci s tituly z ekonomie a financí, když si tenhle „obstarožní nevzdělaný buran“(jak sám sebe tituluje) uvědomil, že internet bude dobré místo pro obchody s cennými papíry? Pravděpodobně si tou dobou mysleli, že počítač je dobrá evoluce psacího stroje. Tož tak… pár fotek z Yorku následuje:
Evokovalo mi to Prahu 2002...
...tak jsem jim říkal: 'Přece se tady nebudeme fotit jak hyeny' ... ale marně.
Takže – pokračujeme ve velebení místní Studentské Unie. Titulek se skládá z názvů médií vlastněných a provozovaných právě unií. Label je měsíčník o dění na univerzitě, LCR je zkratka pro Loughborough Campus Radio, které vzniklo už v roce 1973 jako pirátské médium, ale bylo časem legalizováno a dneska vysílá jednak online a rovněž na AM vlnách (ale chodí zvěsti, že se uchází o licenci na FM – držím palce) a pak je tu LSUTV, vlastní univerzitní televize, která je rovněž dostupná online a na televizním okruhu uvnitř univerzity. Kromě dokumentů a záznamů sportovních utkání univerzity produkuje hlavně zprávy (jednou za 14 dní) a reportáže z univerzitních nočních klubů (několikrát týdně). 🙂 Posledně zmiňovaný program je samozřejmě nejoblíbenější a dostalo se mu uznání i od profesionálních TV. WOW pak znamená Walk on Water a je to časopis Atletické Unie (součást SU). No a ještě SU vlastní malá nahrávací studia – Aura studios. 😀
Chtěl jsem tady z toho udělat televizi a vložit videa přímo do blogu, ale jelikož jsou příliš velká a já příliš líný, než abych vymýšlel jejich dynamické zmenšení, tak posílám jen odkazy.
Jak jsem v minulém příspěvku velebil místní knihovnu (Mimochodem svěřil jsem se, že tady jsou automaty na půjčování a vracení knížek? V ČR sci-fi…) začal jsem tu používat stejný způsob půjčování knížek jako doma – tzn. zapomenout na nějaký seznam doporučené literatury a půjčovat si prostě věci, které se zdají zajímavé. Včera jsem si proto půjčil E-PR: the essential guide to public relations on the Internet od Matta Haiga, otevřel a dočetl se, že je důležité registrovat své stránky do vyhledávačů Lycos a Altavista. Inu, vydáno před deseti lety. 🙂 Takže jsem knihu zase zavřel a s lišáckým úsměvem otevřel druhou, protože na tyto situace je dobré myslet a když už si člověk půjčuje knihu naslepo je dobré se pojistit. Druhá kniha byla od Kennetha Hudsona, nesla název The Businessman in Public a měla se věnovat public relations z pohledu anglických businessmanů. Což sice dělala, ale vydána byla v roce 1976 a jednou z nosných myšlenek bylo, že lze překonat handicap non-U English například předstíráním australského přízvuku. Takže taky velký úspěch. 🙂
Hned zkraje roku jsem se stal členem turistického kroužku. Původně jsem se chtěl přihlásit do kroužku parašutistického, ale mamince by se to určitě nelíbilo (a taky to byla dost drahá sranda), takže jsem skoky z letadla přesunul na neurčito a zůstal věrný chození po horách. O víkendu byl první výlet, na který jsem se upsal a po pěti týdnech v maloměstě jsem se těšil na změnu vzduchu, jak zamlada na Vánoce.
V neděli jsem se probudil do totálního lijáku, nicméně moderní membrány řeší všechny problémy lidstva a i kdyby ne, tak už Bjartur tvrdil, že být suchý je jen hloupý výmysl lidí z města.
Účast se zmenšila, nicméně čekal jsem větší úbytek – další důkaz, že Britové nejsou z cukru. Po příjezdu na místo (The Roaches – Peak District) jsme odstartovali do deště, ale po chvíli se počasí umodřilo a místo deště začal vanout obří vichr. Což je rozhodně příjemnější varianta rozmarů přírody. Fotky následují:
Byl to nerovný zápas, skončil 0:1 a probíhal zhruba takhle: Ilaria moje spolužačka z Milána mě pozvala, ať se připojím na večeři v asijské restauraci k jakési skupince z jejich kolejí. Oni si tady na to dost hrajou, že jednotlivé koleje drží pohromadě, atd…
Doma mě čekala tak maximálně rýže s tuňákem, takže proč ne. Večer celkem v pohodě, kdyby v té skupince nebyl rovněž zamíchaný vrcholně otravný hokejista z Rakouska (hokejista z Rakouska je sám o sobě čirý nonsens – něco jako Lední medvěd z Afriky), jemuž nepřipadalo vtipné, když jsem se ptal jestli by jejich reprezentace obstála proti našim klukům ze sousedství, co hrajou v zimě v Šárce na Dubáku. Inu někdo prostě smysl pro humor nemá. Dva Erasmus hoši z Neměcka co studují fyziku taky zrovna společenskou obratností nezářili a nedá se říct, že bychom se spolu ohromně nasmáli. S radostí jsem proto při váznoucí konverzaci uvítal něčí návrh na přesun z asijské restaurace do nějakého zařízení na drink. Jelikož se ono místo nacházelo v centru bylo dost podniků na výběr. Skupina nabrala směr do jakéhosi trendy baru, jenže… po cestě potkáváme obyčejnou hospodu. Navíc ověšenou místňákama a těmahle plakátama:
Lovely!
Takže si procvičuju techniku ovládání davu a za pomoci finského kolegy Johannese naše skupinka končí v místní putyce (Kiitos Johannes!). Okamžitě nasávám atmosféru pivního festivalu a běžím k výčepu, kde je při této příležitosti k mání zhruba 15 různých piv. Oni to jsou tedy svrchně kvašená „ale“, nicméně to je právě dobře, kvůli tome se ten Erasmus přece pořádá, abychom poznali tu cizí kultůru. První pintu volím podle obrázku (Blue Monkey Brewery ze sousdního Derbyshire má opravdu v logu modrou opici) a rozhodně nevolím špatně. Vracím se ke stolu a ptám se ostatních, co že si zakoupili… Rakousko-Německá skupinka odpovídá že Carlsberg, že ostaní piva neznají! Panebože! A Italka s Kanaďankou, že pijou kolu. Ne… pomoc!
Strávím tedy dobu popíjení první pinty přemýšlením, co je špatně s těmito lidmi a rychle běžím pro druhou. U výčepu nával jako blázen a teď vyberte si z patnácti piv… ptám se tedy hostinského, které pivo zvolit, že neznám ani jedno, ale že Blue Monkey Amber Ale mi chutnalo, tak jestli může doporučit nějaké podobné. Zamyslí se, vezme do ruky dvě sklenice, natočí třetinku pinty jednoho, třetinku pinty druhého. Já od obou ochutnám, pokývám hlavou, beru to první, on se usměje, natočí a prodá. Ano, takhle nějak si představuji POHOSTINSTVÍ. To ale zdaleka není vše…
Když jdu se sklenicí přes lokál ke stolu, tak míjím stánek pivovaru Everards z Leicesteru. Před ním hlouček lidí a hned mi nějaká slečna nabízí ochutnávku… nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych odmítl, takže dostávám gratis načepovaný jejich Old Original a dává se se mnou do řeči jeden z postarších chlápků stojících u stánku. Nejdřív ho zajímá, jestli mi chutná a když řikám že ano, že je příjemně nasládlé, akorát že je blbý že nemá pěnu (čepováno z malého soudku) a že přeci jen nejsem na „ale“ úplně zvyklý, tak se okamžitě ptá odkud jsem a jak slyší že ČR, tak mi div nepadne kolem ramen a jaká čest, že byl v Plzni a že je u Everards vrchní sládek. Takže nejdřív probíráme kvality Old Original a je mi vysvětleno, že stejně poznám kvalitu „ale“ nejlíp bez pěny, ale že je to dost možná jeho deformace, protože to tak pije v práci. A když si tak pěkně povídáme, dostává nápad mě vzít do zadní části hospody, kde jsem dosud nebyl a tam je na zahrádce ve stanu k mání dalších 20 druhů piva! Nevím jak vypadá ráj, ale tohle je sakra blízko. Navíc když mě můj nový kamarád-sládek představuje svým kolegům coby experta z ČR a já se jako správná kuriozita těším zájmu společnosti a jsou mi snášena k pousouzení piva ze všech koutů Midlands.
Kdybych se s nimi vlídně avšak důrazně nerozloučil, tak bych fakt asi musel domů po čtyřech. Po návratu k naší skupince se mi dostává pokárání, že jsem kamsi zmizel a že stejně tohle místo stojí za nic, a že… no prostě jsem většinou (včetně italské spolužačky) zařazen mezi retardované idioty.
Pro mě to je další znamení toho, že Evropu opravdu nebude lehké sjednotit… i když kluci z Belgie se o tomto večeru dozvěděli, s pochopením vyslechli mojí verzi příběhu a že prý kdy to končí a jestli tam ještě půjdem. Takže aspoň to hlavní město je vybrané dobře.
Tak snad abych zase něco napsal, když mám za sebou „výročí“ dvou týdnů od výsadku. V domečku už jsme čtyři – já, Španělo-Mexičan Alex, a Angličani James a Alistair. Sice jsem trochu prskal, protože jsem si liboval, že budeme mít ve 2-3 lidech hodně místa a tajně dělal zálusk na větší pokoj, ale kluci jsou skvělí a zatím panuje totální pohoda a padli jsme si do oka… možná až moc. Ono Alex je totiž prototyp jižana, jak vystřižený z telenovely a řečeno s Ivánkem, je tady zkrátka ten „srdcař co to tmelí“. Tudíž nás tahá na každou party a hlavně sází jeden zaznamenáníhodný výrok za druhým ve stylu: „I wish our maid was here!“ (jakákoliv domácí práce) nebo „You know, there’s a girl I met in the morning.” (odpoledne, po jeho první přednášce) či „Oh you know the neighbour… she wanted me to invite her over in case we‘ve a party…“ (první setkaní se sousedkou). A když už jsem to nakousel, tak tedy něco o nočním životě…
Nights out@Lufbra – comprehensive handbook
Podle komentářů se sice zdá, že čtenáře zajímá kvalita výuky a akademická úroveň Loughborough university, nicméně pro toto téma ještě nedozrála vhodná doba. Rozhodl jsem se tedy zatím pro popis návštěv nočních klubů a zábavy britské mládeže očima Středoevropana, jehož jsem schopen již po několika málo seancích.
Večer začíná pre-drinkem, který se konzumuje doma/na koleji. Účelem je neutratit na party moc peněz a přijít již v dobré náladě. Na příkladě našeho domečku toto ilustruje James a jeho zásoba bíleho rumu, jež mu koupila jeho maminka (!) v rámci nákupu základního vybavení pro přežití. Poté následuje přesun do klubu, což je v naprosté vetšině pro studenty jeden z klubů v budově studentské unie – Cognito, Fusion nebo Room 1. V případě větších akcí jsou prostory klubů spojené. Buď jak buď, vždycky se čeká fronta. Půl hodiny minimálně, hodina běžně. Všem to přijde normální. Aby návštěvníci nevystřízlivěli, pobíhá okolo fronty člověk co prodává alkohol. Lidé ve frontě šlapou po odhozených lahvích a střepech. To taky přijde všem normální. Ovšem frontu hlídá minimálně deset lidí, aby někdo náhodou nepředbíhal, což mi vyvolalo vzpomínku na školní jídelnu naší ZŠ, kam jsem párkrát omylem zavítal. Akorát narozdíl od jídelny tady musíte u vstupu ukázat ID, a dost možná i přetrpět šacung, podle toho jak se dveřníkům líbíte.
Uvnitř pak hromada lidí, puch a v případě že zrovna nehraje nějaký hostující DJ, tak neuvěřitelně „cheesy“ hudba v podání studentských DJů. Dobře je vidět rozdíl mezi parties pro místní studenty a takzvaným „International Thursday“, kdy se konají (jaký div) party pro mezinárodní studenty. Tedy rozdíl… místní studenti jsou rozjetí celý týden, zatímco ti „mezinárodní“ (tvoření ve velké většině Asiaty a Indy) se přes týden chovájí nenápadně a rozjedou se nejvíce právě čtvrtek. Nicméně pak je průběh bohužel dost podobný … naprosto nekontrolované pití, s cílem co nejdřív se zlikvidovat (binge drinking), těžko pochopitelný pro někoho, kdo je zvyklý zajít si na pár piv, pobavit se s přáteli a dojít po dvou nohách domů. To je styl pití, který se tu moc nepěstuje – naopak, tady kdo se neválí při odchodu totálně našrot v odpadcích před klubem, neřve a nedělá nepořádek, jakoby snad ani nebyl. Obzvlášť pozoruhodné to je i kvůli tomu, že místní a většinou i mezinárodní slečny při čekání ve výše popsané frontě září dokonalostí, na sobě zásadně „minišaty“, vysoké podpatky, namalované obličeje a o tři hodiny později člověk vidí ty samé osoby po desítkách zvracet po campusu opřené o zeď nebo ležet na zemi a třást se zimou.
S tím samozřejmě souvisí i to, že je všude (citlivý čtenář promine) totálně nablito. Záchody v klubech, chodníky a už jsem viděl i pozvracený taneční parket. Chápu že jiný kraj = jiný mrav, ale fakt nemusím mít všechno. U klubů studentské unie má tak večer stabilně své místo jeden vůz ambulance, jehož posádka má zřejmě coby svůj hlavní úkol pumpovat studentům žaludky… aby jim šla práce pěkně od ruky, tak jim přímo nad hlavou plápolá plachta, oznamující že jste na půdě nejlepší anglické univerzity roku 2008. Zvláštní, no…
