Den 1 – Mt Snowdon
Den 2 – Y Garm, Glyder Fawr a Glyder Fach
Categories
Tag: hiking
Categories
Víkend v Lake District
Minule jsem tu naznačil něco o tom, že turistický kroužek je milá a neškodná partička lidí a účast v něm bych schválil i svým dětem, kdybych nějaké měl. Konec konců, turismus propagoval už Guth-Jarkovský, takže turistický kroužek, navíc spadající pod univerzitu, prostě musí být „safe and sound“.
To už ovšem neplatí. Své mínění jsem si upravil hned po příchodu na sraz dalšího výletu, po spatření Fiesty jednoho z členu klubu naplněné až po střechu alkoholem a hlavně patnáctimístného mikrobusu a jeho řidičky Heather (21 let), jíž jsem měl svěřit do rukou svůj život. Ono totiž, původně jsem se chtěl stát řidičem klubového mikrobusu já, ale nemám řidičák vydaný v UK, tudíž jsem nepojistitelný, a tak se narychlo sháněl jiný řidič.A sehnala se Heather.
Pomyslel jsem si něco o pojišťovně a byrokracii a taky že jo… nechci znít hloupě, všichni jsme se učili řídit, ale pokud byste někdo hodlal řídit mikrobus a převážet v něm živé lidi, tak si prosím:
1) Zjistěte jak funguje ventilace a proč je dobré mít ji v případě, že Vám za zády funí 15 lidí v mokrém oblečení přepnutou na symbol předního okna (vyhnete se tak šudlání malého průzoru v okně během jízdy v prostředním pruhu M1)
2) Vyzkoušejte jak fungují světla a jejich přepínaní (nemusíte pak překvapit sami sebe, když světla omylem vypnete za jízdy nočním Lancashire a nedaří se Vám je zapnout)
3) Uvědomte, že mikrobus pro 15 lidí se chová jinak než Váš Mini Cooper (třeba si pak odpustíte příliš rychlý vjezd do říčky rozvodněné přes cestu a všechno to zmatené trhání volantem a hysterické ječení, které následovalo)
Děkuji.
Veškeré zážitky z „hor“ už samozřejmě zůstanou upozaděny za zážitky z mikrobusu, ale byl to celkem fajn víkend. V sobotu se povedlo dát dohromady skupinku pokročilých a užít si Pavey Ark, což už bylo něco mezi chozením a lezením (mají tu pro to výraz „scrambling“), večer pak vyprázdnit Fiestu a v neděli už jen odpočinkově po okolních kopečcích…
Hned zkraje roku jsem se stal členem turistického kroužku. Původně jsem se chtěl přihlásit do kroužku parašutistického, ale mamince by se to určitě nelíbilo (a taky to byla dost drahá sranda), takže jsem skoky z letadla přesunul na neurčito a zůstal věrný chození po horách. O víkendu byl první výlet, na který jsem se upsal a po pěti týdnech v maloměstě jsem se těšil na změnu vzduchu, jak zamlada na Vánoce.
V neděli jsem se probudil do totálního lijáku, nicméně moderní membrány řeší všechny problémy lidstva a i kdyby ne, tak už Bjartur tvrdil, že být suchý je jen hloupý výmysl lidí z města.
Účast se zmenšila, nicméně čekal jsem větší úbytek – další důkaz, že Britové nejsou z cukru. Po příjezdu na místo (The Roaches – Peak District) jsme odstartovali do deště, ale po chvíli se počasí umodřilo a místo deště začal vanout obří vichr. Což je rozhodně příjemnější varianta rozmarů přírody. Fotky následují:
Den 1 Skógar – Thórsmork (Básar) ; 29 km
No jasně, odjet z Islandu a neprojít si „one of the greatest walks in the world“ (osamělá planeta to fakt takhle označuje) by byl hřích. Takže jsme si pěkně zabalili svých 25kg švestek, nafingovali úklid prostor, které jsme celou dobu obývali a vyrazili. Do deště. Nic nenormálního, taková islandská klasika. Hodinku, dvě, tři… jsme stoupali podle řeky Skógy a furt normální slejvák. To samozřejmě nenechalo na mých „outdoorových“ manšestrákách nit suchou. (Já vim, jsem blbec chodit jen s dobrou bundou a bez nepromokavejch kalhot, ale když v novinách píšou, že Hudy Hudeček stejně svým Fkem skoro nejezdí http://ihned.cz/c4-10036830-26520680-000000_d-strach-muze-byt-prijemny-pocit , tak to člověku úplně veme chuť utrácet a vydělávat mu na benzín.)
A právě mokré manšestráky byly zárukou opravdové zimy, když jsme se blížily k prvnímu sedlu – déšť totiž právě začínal přecházet do veselejší fáze – ostrý řezák hnaný velkým větrem do obličeje s příměsí krup. S povděkem jsme teda vlezli do chatrče označené jako Baldvinsskáli, kde už se schovávalo něco Francouzů.
Dali jsme trochu čokolády a pokračovali zvesela v pochodu mlhou a deštěm. Za chvilku odbočka na chatu Fimmvörduskali a tím pádem i nejvyšší bod dnešního dne. Před námi skupina Francouzů a tmavé (+deštivé) zítřky. Ale to jsme ještě nevěděli.
Skupinu Francouzů jsme ladným krokem předstihli a po celkem dlouhém sestupu jsme se dostali do cíle naší cesty – Básaru. Ten pro mě byl trochu zklamáním, protože jsem tajně doufal, že bude plný třicítek, starých pián a jiné havěti. Nebyl. Není Básar jako bazar.
V dešti jsme postavili mokrý stan a šli spát do mokrých spacáků.
Den 2 Básar – Emstrur ; 17 km
Ráno (poledne) jsme se zvedli do mírného deště, který postupně ustával a den se tak stal jediným suchým na celém treku. Zamířili jsme ke startu celé Laugavegur (nejfrekventovanější úsek mezi Thórsmorkem a Landmannalaugarem. Začíná se přechodem říčky Krossa, kde je naštěstí pro pěší lávka… ne tak pro auta (což je na Islandu skoro pravidlem) a protože zrovna Krossa není z těch menších říček každý rok zažije spousta turistů i místních zajímavé okamžiky (http://www.youtube.com/watch?v=cd1p2d5hhUQ nebo třeba http://www.youtube.com/watch?v=P94rcZSuTT8 ).
Kousek za Thorsmorkem nás ale stejně čeká první brodění, které úspěšně zvládáme a pokračujeme směrem do campu v Emstruru. Celkově mi tahle pasáž treku přišla nejméně záživná. Asi tím počasím.
Den 3 Emstrur – Álftavatn ; 16 km
Startujeme poměrně ráno (na naše poměry) s varováním od wardenky, že se blíží bouřky. První část treku poměrně nudná (převážně poušť s černým pískem) v další fázi pak brod, most, chalupa a tábořiště Hvanngil (nestavíme) další brod a konečně jezero Álftavatn s tábořištěm. V průběhu dne se samozřejmě pořádně rozpršelo, nicméně coby známej skrblík stejně přemýšlím o nocování ve stanu. Kamil není proti. Tak jdeme do warden’s office zaplatit to a tam se na nás slečna podívá jak na blázny, že v nastávající bouři chceme spát venku. Tak se ptám jestli to bude „really bad“ v noci a dostává se mi ujištění, že to bude „REALLY, REALLY BAD“. Bereme teda místo na palandě v chaloupce (cena v roce 08 je 800 ISK za osobu ve stanu a 3000 ISK za osobu v chaloupce na palandě – to by se mohlo někomu hodit) a jsme rádi, protože vítr v noci málem boří i chalupu. Stan by byl určitě na kaši.
Den 4 Álftavatn – Hrafntinnusker ; 12 km
Probuzení do deště a vichru. Moc se nám nechce, ale vyrážíme. Jako jedni z mála ten den. Většina rozumných lidí ven nechodí, když je hlášen vítr 160 km/h… ze začátku se nám ale nejde špatně. Fouká jen trochu a prší jen o trochu víc. Zima docela velká. Problém nastává při příchodu k brodu. Nejdřív se ještě zhorší počasí, a pak… a ani jednomu se nechce brodit, tak špekulujeme jak říčku překonat. Chodíme po proudu a proti proudu, ale místo kde přeskočit prostě není. Dvakrát už jsem rozhodnutý sundat boty a brodit, ale ve větru, dešti a zimě není koupání nic moc. Takže volim variantu skok, na jediném „příhodném“ místě. Nadechnout, raz-dva-tři-hop. Dopadám na vyhlédnutý kámen na druhém břehu, který s mojí levou nohou zajíždí pod vodu (voda až nad koleno) a zbytek těla s sebou plácne na šutry na břehu. Rána do hlavy a do lokte… chvilku poskakuju a sakruju, ale vlastně mi nic není. Kamil ještě chvíli vybírá a poměřuje vodní tok, aby nakonec sundal boty, přebrodil a rozřízl si přitom nohu. Takže taky nic moc. Hned za řekou brutální kopec nahoru. Vyšlapanou cestičkou teče rozvodněný potůček, to už nám ale může být jedno, jsme stejně jako dvě houby. Nad nejvetším kopcem se přidává ohlášený vichr a pomáhá nám tak překonat úzké hřebínky (krok dopředu a zároveň tři stranou, ohromná legrace). Navíc je trochu i mlha, takže žádný velký jásot nad bublajícím bahnem a stoupající párou okolo stezky zrovna neprojevujeme. Nakonec před sebou vidíme chalupu Hrafntinnusker a dáváme se skoro do běhu. Těch dvanáct kiláků jsme dali ve skvělém čase, a i vysušení se celkem povedlo, ale protože dole v Landmannalaugaru údajně není místo v chalupě a stan je prostě blbost, tak zustáváme přes noc.
Den 4 Hrafntinnusker – Landmannalaugar ; 12 km
Slibované lepší počasí pořád nikde. Takže zase vylézt a po 15-ti minutách být durch. Už mi to ani nepřijde. Z ničeho nic se přidává k dešti i sníh. Chce se mi smát. 🙂
Do Laugaru přicházíme opět velice rychle, možná bohužel, protože místní chalupa je přecpaná lidma a místní pani, která se o chalupu stará je nejnepříjemnější člověk za celou návštěvu Islandu. V busu do Selfossu následně usínám a probudí mě až nucená odstávka autobusu, jehož chladič dostal pravděpodobně ránu kamenem při brodění a který právě začíná vařit. Island. 🙂 A už se ani nedivim.
Categories
Vylezli jsme na Daltindur
Daltindur je nase nejblizsi hora, na kterou koukame z okna…ma asi 478 metru, coz je docela smesny, ale vzhledem k tomu, ze je de facto na urovni more to zase “az tak smesny neni”. A jelikoz jeden obrazek vyda za tisic slov, tak to berte jako takovou malou esej. Jo, obrazky jsou blbe zmenseny, ale tenhle pocitac nema ani malovani, tak pardon…
Kamil ukazuje kam se chystame.
Tretina cesty za nama, porad po loukach, pohoda.
Ne na dlouho. 🙂
Fotka “mesta” kde pracujeme, specielne pro Win.centa. Uplne vlevo ledove ledovce, uplne vpravo ledove more… nahoru to trvalo hodinu a patnact minut.