Kde začít? Asi u levných letenek. Díky za ně. Ještě před pár lety by asi výlet East Midlands -> Edinburgh -> Belfast -> East Midlands nebyl pro studenty s nízkým rozpočtem uskutečnitelný. Nicméně dnes je vše jinak, my jsme si mohli se spolužáky (včetně legendárního Belgičana a jedné slečny z Německa navíc) udělat trochu radosti a já vám to teď můžu popsat. Takže pojďme na to. 🙂
Edinburgh
Byl naší první (a hlavní) destinací. A oprávněně – je krásný. Staré město s domy ze šestnáctého století, staré hospody, hrad… všechny jsem tam provokal, že kdyby to bylo jen o trochu hezčí, bylo by to skoro tak krásný jako Praha. Jelikož jsme výlet pojali opravdu hodně nízkonákladově (ano, účastnil jsem se plánování), tak jsme první noc využili hostel na pobřeží (£6/noc se snídaní) a následující ráno si udělali výlet na Cramond Island – počasí nám přálo, ale slíbené delfíny, velryby ani tuleně jsme neviděli.
Na zbytek výletu jsme se přesunuli do centra, prohlédli si hrad, vylezli na Arthur’s Seat, absolvovali prohlídku s průvodcem (zadarmo), šli do muzea skotské whisky, atd…
Veselou tečkou byl odjezd na letiště, kdy jsme si nechali ujet jeden autobus a ten druhý uvízl v zácpě. V pět hodin jsem se díval na vytisklou palubní vstupenku s nápisem „Gate closes: 17:25“ s mírnou nervozitou. O deset minut a půl kilometru později jsem se šel zeptat řidiče, jestli je nějaká naděje a odpovědí mi bylo zavrtění hlavy. Když jsme se probojovali na další zastávku a spatřili několik taxi, rozhodli jsme se to zkusit – úprk do taxíku a rozkaz zněl jasně: „Departures! But make it fast mate!” Klasický „black cab“ není tak pomalý jak by se mohlo zdát, tudíž jsme v 17:25 mohli vysednout a dát se do sprintu přes letiště ve stylu laciných akčních filmů. Chyběly jen umělé nálože, které by za námi efektně vybuchovaly… Kdo zná britská letiště tak ví, že fronta u bezpečnostní kontroly může být dlouhá. V Edinburghu byly fronty dokonce dvě, nicméně jsme to vzali prostředkem a jediného člena letištní ochranky James odstrčil se slovy, že na jeho hlouposti nemá čas. Problém nastal u samotných detektorů, protože odstrčit jejich personál a proběhnout skrze ně… zase takoví akční hrdinové nejsme. Koutkem oka jsem na monitoru zahlédl, že je cca 17:27 a Belfast stále „Now boarding“, což mi přidalo trochu klidu. Bohužel personál to viděl taky, takže nás nechtěl pustit přednostně a tak se stalo, že než nás protáhli detektorem bylo asi 17:40 a na monitoru svítilo „Belfast – gate closed“ … nicméně jsme přesto tryskem vyrazili a po doběhnutí jakýmsi zázrakem přesvědčili paní u brány, aby nám ji znovu otevřela. Zároveň vysílačkou stopla zavření letadla a odsunutí pojízných schůdků a my jsme s úsměvem mohli usednout do letadla plného lidí, co byli evidentně naštvaní kvůli našemu zdržování. 🙂 A vydali jsme se směr Severní Irsko.
Severní Irsko
A tady to teprve začalo. Edinburgh je krásný, ale plný turistů, dárkových kýčových obchodů a celkově zapadá do kategorie „Been there, done that, got the t-shirt!“ Ne tak Belfast. Belfast žije a dýchá atmosférou udalostí teprve nedávno minulých…
První čeho jsem si všimnul byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách. Spolubydlící James, který mi na podzim vysvětloval, že v UK potkám maximálně „Bobbyho“ s obuškem se mi nejdřív pokoušel tvrdit, že „to je asi jen tady, na letišti…“, nicméně sotva jsme vylezli v centru Belfastu z autobusu a projelo kolem nás první Tangi, tak už jen mlčel a koukal. A my s ním… protože ačkoliv si člověk žádné přímé nebezpečí neuvědomuje, tak ten problém v Belfastu stále trochu cítit je.
Je to trochu v kontrastu s tím, jak jsou Irové milí a otevření – hned první den, když jsme se motali v centru se k nám přihnal přátelsky vypadající kluk se zrzavým polovousem a že jestli něco hledáme a jestli nám muže něco doporučit a vlastně proč s nim nezajdeme na oběd… vyklubal se z něj muzikant, doporučil co v Belfastu vidět, s Jamesem si popovídal o cestování v Asii, pohoda. Odpoledne jsme si našli průvodce po severním Belfastu, který se sice přiznal že je katolík, ale byl poměrně opatrný a do žádných velkých politických promluv se nepouštěl. Udělal jsem si z toho dojem, že se o konfliktu asi zase tak otevřeně s cizinci nemluví…
Což mi vyvrátil náš průvodce po západním Belfastu hned druhý den. Byl jím Liam, Ir v bundě Celticu Glasgow (to má svůj význam) a se strašným akcentem, který prohlídku zahájil tím, že seděl sedm let (nikdo jsme se nezeptal konkrétně za co, ale kvůli čemu je asi jasné) a je samozřejmě katolík a republikán. Procházet se s ním západním Belfastem bylo zajímavé hned z několika důvodů – jednak si člověk vyslechl historii konfliktu od člověka, který se ho přímo účastnil, protáhl nás do postupně se rodícího se IRA muzea a hlavně jsem si všiml jedné věci. Přibližně s každým pátým člověkem na ulici se pozdravil, podal ruku, poplácal po ramenou, prohodil pár slov (Anglicky nebo Irsky) zamával na auto (na taxi)… samozřejmě i já potkám sem tam ve městě někoho známého, ale tohle byl extrém. Republikánská (katolická) Komunita je opravdu s velkým K.
Pravděpodobně nejsilnější zážitek přišel ale po skončení naší procházky… Liam nás zavedl do irského komunitního centra, kde mají republikáni restauraci, vlastní radio, atd… Byl čas oběda, celkem nacpáno, takže jsme tam postávali, až na mě zavolal takový sympatický chlápek s šedivou kšticí a chytrýma očima, že jestli si nemáme kam sednout a přišli jsme s Liamem, tak u něj pro nás místo je. Rádi jsme nabídky využili, objednali jídlo, pustili se s ním do hovoru. Opět přátelskost a otevřenost, hned se představil (Brendan), jediný stín mu přelétl přes obličej, když seznal, že James je Angličan… vyptával se na to jaký je Liam průvodce a když jsem odpověděl něco ve stylu že dobrý, protože je vidět, že si to fakt prožil, včetně vězení, tak se usmál, že on si „the troubles“ taky prožil a z vězení jim v roce 1983 utekl. Chvíli jsme si ještě povídali (zmiňoval se že co se týče republikánství je „pretty much hardcore“), ještě nás představil člověku o kterém tvrdil že je „our junior minister“ , pak dojedl, rozloučil se a odešel.
Doma mi to nedalo, říkal jsem si že útěk z vězení musí někde být zaznamenaný a určitě půjde dohledat. Po pár minutách na mě vypadlo tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/Brendan_McFarlane Z obsahu vybírám: „…McFarlane had machine-gunned three female pedestrians who were passing by the Bayardo as it was blown up … McFarlane went on to lead the Maze Prison escape, the mass escape of 38 republican prisoners from the Maze in 1983 … he is alleged to have kidnapped supermarket executive Don Tidey in a bid to ransom him to raise money for the IRA …“
Poobědvat s jedním z nejobávanějších irských teroristů/bojovníků za svobodu (záleží z které strany se díváte) a velitelů Irské republikánské armády… komu se to podaří? A fakt byste to do něj neřekli.
Závěrem…
Výlet stál za to, doposud jsem při každé návštěvě Spojeného království pobýval pouze v Anglii a nějak mi ucházelo, jak moc může být Skotsko nebo Severní Irsko odlišné. Věděli jste například, že kromě librových bankovek vydaných v Anglii (Bank of England) je rovněž možné potkat libry skotské a irské a aby to nebylo tak jednoduché, tak jsou bankovky tisknuté jednotlivými bankami? Že mají Skotové vlastní parlament? Že ačkoliv se Severní Irsko označuje jako Ulster, tak tři z okresů patřící pod provincii Ulster jsou v Irské republice? Co všechno se člověk nedozví, když vytáhne paty z domova…
P.S. Koho baví si číst o studentech ve světě, tak jsem se při brouzdání doklikal na spolužačku z FSV, co bloguje z Jyväskylä – což byla moje druhá možnost pro Erasmus. Nevypadá to tam zle a navíc … blog oné slečny je skoro tak dobrý jako ten můj.