Often, many of the people who live in this sort of postcode will be families and single parents living in semis and terraces. These are known as type 48 in the ACORN classification and 1.91% of the UK’s population live in this type. Neighbourhoods fitting this profile are often found in former industrial cities in the north and north-east such as Newcastle upon Tyne, Middlesborough and Sunderland. Examples elsewhere in the country include Wrexham, Nottingham, and Wolverhampton.

Many families have three or more children, and half of all families are headed by a single parent. Housing is generally two or three bedroom council semis and terraces.

Incomes are very low and a fifth of families feel in need of a loan. Unemployment levels are among the highest of any type, being double the national average. Where there is paid work, it tends to be routine jobs in nearby factories or shops. Travel to work is on foot or by public transport. Car ownership is very low.

There is little money for fashion shopping. Cheaper clothing is bought from discount stores and supermarkets.

Leisure activities include fishing, betting, listening to music and cookery, although take-away and fast food are consumed more than average. Magazines such as OK! or Bella and newspapers like The Sun, Daily Mirror, and Daily Star are all relatively popular reading.

Tak to vidíte, kde to bydlim… neni to teda úplně přesný, zdá se mi že je to trochu starý, protože auto tady má samozřejmě každej, leckdy i dvě. Žádná sláva to ovšem neni, většinou se jedná třeba o kombinaci utahané 95′ Mondeo a o něco málo lepší 97′ Clio nebo tak. Ti mladší z našich sousedů samozřejmě Focus s rourou od kamen, laminát a nejmíň osmnáctky kola. Některý věci jsou holt mezinárodní.
Fast food sedí maximálně, máme tady na rohu stánek s fish and chips a je tam narváno, sousedi podle toho samozřejmě vypadaj… Dementní bulvár je rovněž nezbytnou součástí jejich všedního dne, co jsem tak vypozoroval. Přidávám nějaké fotky, ale vypadá to na nich o něco lepší než to je. :) Zahrady našich sousedů jsou třeba kapitola sama pro sebe. 6 z 10 rodin okolo má na zahradě mix trampolíny pro děti, rozšlapaného nadzemního bazénu, zlámaného plastového nábytku, sádrových sošek a odpadků. Já jsem nad věcí, nicméně německá kamarádka Anna tu prožívá muka. Nedávno se mi přiznala, že ve slabé chvilce šla málem zvonit na sousedy a vyčinit jim, že nemají posekaný trávník, natřený plot a na předzahrádce se jim válí odpadky. :) Sice jsem si z ní dělal legraci ve stylu „Na ja, ordnung muss sein!“, ale až mi jí bylo líto. Musí to pro ni být hrozné.

Fotky zde:

Our house, in the middle of our street! (až na to, že je to 'road')

Předzahrádka je zelená

Zadní zahrádka je betonová.

Kuchyňka. Trochu stísněná, ale včera jsem dělal hovězí consommé s Julienne zeleninkou a raviolkami plněnými hovězí oháňkou confitovanou v portském víně se sezonními houbami a šlo to...

Xbox hýr, Wííčko hýr a nezaplacená televize taky.

Tady vzniká tento veleblog.

Kdyby chtěl někdo namítat, že mám omezené názory (ano, i to už se mi stalo) ... podívejte se nejdřív na jak omezeném prostoru žiju!

Totiž ve Velké Británii mají úplně jiný systém než v ČR (wiki napoví)  a jedno konkrétní PSČ obsahuje v průměru pouze 14 domů. To je základ celého zázraku, protože mít rozsekanou populaci na poměrně neměnné celky, ke kterým si člověk může přiřadit další data, to je sen každého marketéra. A v UK to je realita – Richard Webber, působící v londýnském „Centre for Environmental Studies“ (jakási neziskovka), zpracovával před třiceti lety projekt na pomoc chudým čtvrtím a když přidával k jednotlivým PSČ dodatečné údaje (ze sčítání lidu, rozsudky, registr dlužníků, evidované automobily, cokoliv…) a uvědomil si, co vlastně dělá, tak seknul s neziskovkou a přešel k marketingu. Nejdřív vyvinul ACORN pro CACI Ltd a o pár let později hodně podobný MOSAIC pro Experian. Nejen, že se z neziskovky dostal asi poměrně do zisku (že jsou oba nástroje velice využívané asi není třeba dodávat), ale zároveň projevil i poměrnou dávku kreativity. Protože ty názvy kategorii v obou systémech vážně stojí za to – White Van Culture (lidé co žijí na předměstí a mají před domkem zaparkovanou bílou dodávku), High-rise Hardship (lidé z paneláků) nebo třeba Sepia Memories (důchodci co žijí z vybledlých fotek a vzpomínají jak bylo). Všichni jsou pěkně rozškatulkovaní na základě jejich práce, příjmů, zájmů, úspěchů jejich dětí ve škole, všeho.

Teď samozřejmě článek co jsme dostali zpracovat to celé hrozně odsuzuje, plete do toho Marxe, Webera, Bourdieho a já nevím koho ještě a zabývá se otázkami jestli je možné oddělit naší třídu od místa kde bydlíme, jestli budeme na  základě těchto geodemografických dat v budoucnu (či snad již dnes) zvýhodňováni a znevýhodňováni, atd… tak jsem zvědavej na můj výsledek, jelikož jsem svoji esej na tohle téma věnoval adoraci samotné myšlenky a technologického provedení a vyzvdihoval to z marketingové hlediska. Líp než na Cčko to tím pádem nevidím. :)

P.S. Nějaké obrázky z MOSAIC následují. Chtěl jsem sem dát popis, kter7 to vyhodí na naší ulici a nějaké obrázky z ní, ale třeba příští týden… ať se taky mate na co těšit.

Corporate chieftain (=korporační náčelník)... jezdí v M5, hraje golf a čte Times (kupodivne ne FT?). :)

A tady nějaké detaily... privátní lékařská péče, atd.

A pro porovnání "kultura bílých dodávek"... vládne The Sun, reality TV a ani ASBO (anti-social behaviour) tu není velká neznámá.

A: „Marek, please, you are my wingman! I’ll prepare a breakfast for you tomorrow!“
M: „And lunch and dinner…“
A: „Ahh… OK!“
M: „And my laundry?“
A: „No way!
M: „OK, no name for you then…“
A: „Allright… the laundry too.“
M: „So, breakfast, lunch, dinner, laundry … and a hundred quid on top?“
A: „Hate ya, hate ya, hate ya!“

…skutečně, není nic hezčího než se nezištně obětovat pro kamaráda. Jméno jsem od slečny vyzískal, Alex později slavil obrovský úspěch se svým: „Dina, darling! I haven’t seen you since Christmas!” a já měl ráno palačinky, v poledne kuřátko a zrovna přemýšlím, zda-li bych si neměl říci i o svačinku. Dělám zkrátka dobro, jako v pohádce.

EDIT: Tak oprava nespočívala ve zmáčknutí tlačítka. To jsem si jen bláhově myslel. Sice jsem to původně udělal, zalezl do spacáku („-8° komfort“ … haha) a přitisknul se k topení, jenomže k ránu mě topení začalo studit a věděl jsem, že je zle. Nebo aspoň že neni úplně dobře. Takže znova restart, topení ohřátý, usínám. Ráno probuzení, v domě asi 11°C a mírný optimismus. Nutella sice ztuhlá, že by si o ní i Hilgertová zlomila pádlo, ale horký čaj zvedl naládu. V zápětí v kotli zarachtalo a opět umřel. Nálada zamířila zpět na bod mrazu, barák jí následoval. Ovšem máme internet. „greenstar 24i problems“ … „Results 1 – 10 of about 4,530“ … aha. Zřejmě slušnej oddíl, ten náš kotel. British engineering. LOL.  Stovky lidí se stejným problémem a jeden příspěvek na howtomendit.com od člověka se jménem Bob Whittle, který doporučoval zkontrolovat trubku odvádějící kondenzovanou vodu. Samozřejmě zmrzlá na kost (svedená venkem do okapu), takže několik konvic horké vody a vesele topíme… ukázalo se, že kotel pokud si nemohl odkapávat kondenzovanou vodu, tak prostě odmítal fungovat. Největší legraci z toho měl samozřejmě můj spolubydlící James, který mě zásoboval maily typu: „Still cold, daaarling? Maybe a stiff brandy or two will do the trick.“ z tepla svého domova. Škoda jen, že nepřijel první Alex. Ten by tady seděl ve svojí péřovce a bědoval, že tohle by se v Mexiku nestalo. :)

Další událostí celosvětového významu je koupě notebooku, takže už žádné tři knihy týdně a internet jen občas. Měl jsem docela pesimistické předtuchy a očekával, že mi dojdou elegantně zabalené pět let staré Zlaté stránky, nicméně eBay nezklamala a došel naprosto netknutý rok „jetý“ Thinkpad X61s, dvě baterky, docking station a záruka do 2011. Chtěl jsem se vlézt do 10k („frugality“ = moje druhé jméno), nakonec jsem skončil na £340+pošta, nicméně myslim, že stále celkem dobrý obchod.

Poslední zajímavou událostí doby nedávno minulé pak byl „enterpreneurship week“, jehož obsah mi přišel tak veselý, že jsem se prostě musel zaregistrovat na všechny dostupné přednášky. První (a nejvíce „slibnou“) přednášející měla být Alison Branagan, která se před pár lety po vystudování školy stala částečně učitelkou a částečně nezávislou „business consultant“ a od té doby radí lidem jak podnikat. Že s tím nemá žádné zkušenosti? Ale notak, nebuďte škarohlídi! Co byste pak museli říct na dvojici Ian Sterritt a Jonathan Viney s jejich přednáškou na téma „Ideas to Profits“ , která slibovala, že: „Talkers will share winning techniques and explain their practical hands-on approach to devise and implement route to market strategies for emerging technology businesses. Understand the skills and craft your own position of strength for negotiating the resources, funding, strategic partnerships and sales you need.“ Přiznám se, že zatímco první přednášku jsem propásl, tuhle jsem proseděl v němém úžasu, jak je taky možné se živit. Jedina z mála věcí, co jsem pochytil, že už není v kurzu používat slůvko „USP“ (unique selling proposition), ale používá se pojem „(product) differentiator“. Jinak ale prodávání teplé vody žádný velký pokrok neudělalo.

Z jiného soudku byla přednáška Petera Cruddase: „Do you need a university degree to become a billionaire?” kterou začal máváním ruky a výkřiky, že svoji společnost založil s £10.000, což je míň než stojí „tyhle hodinky co mám teď na ruce“ a pokračoval ve stylu, že polovina studentů nemá na univerzitách co dělat, že všechno co tu děláme je poslouchání iPodů, updatování Facebooků, pití a válení se do dvanácti v posteli, zatímco on od 15 let makal 12 hodin denně a že by nás vyhnal, až bychom se divili. Později dodal, že polovina oborů je úplně k ničemu a on, že žádnou vysokou školu nemá, nicméně má „private jet”, prodloužený Bentley, byt v Monaku a k němu vilu v Antibes. Bylo celkem zábavné pozorovat, kterak se někteří z přítomných profesorů pomalu zvedají a odcházejí… nicméně mě si Peter získal. A to nejen proto, že mám vrozenou slabost pro skromné lidi… kde byli vzdělanci s tituly z ekonomie a financí, když si tenhle „obstarožní nevzdělaný buran“(jak sám sebe tituluje) uvědomil, že internet bude dobré místo pro obchody s cennými papíry? Pravděpodobně si tou dobou mysleli, že počítač je dobrá evoluce psacího stroje. Tož tak… pár fotek z Yorku následuje:

Evokovalo mi to Prahu 2002...

...tak jsem jim říkal: 'Přece se tady nebudeme fotit jak hyeny' ... ale marně.

Parčík s pláží...

Cliffords Tower = zbytek hradu v Yorku

Chtěl jsem tady z toho udělat televizi a vložit videa přímo do blogu, ale jelikož jsou příliš velká a já příliš líný, než abych vymýšlel jejich dynamické zmenšení, tak posílám jen odkazy.

Zkuste třeba:

Stěhování do kampusu, první dny, první parties (je to sice dva měsíce starý, ale je tam aspoň trochu vidět kampus)

Zvol si svůj sportovní klub…

nebo

Vlajkovou loď LSUTV – „Totty TV“ (uvádí moje spolužačky Sofia & Hannah)

A pokud se vám po shlédnutí těchto záběrů zdá, že studium v Anglii je jedna velká diskotéka, udělali jste si naprosto správný obrázek…