Obdobnou přestřelku jsme absolvovali i s Polskem, protože – a to se podržte – Poláci se domnívají, že pivo Tyskie je lepší než česká piva. S takovým nehorázným tvrzením bych samozřejmě souhlasil pouze za předpokladu, že by mi Andrzej, Kasia i Jaroslaw odpřísahali na papežovu smrt, že se z nich od zítřka stanou rozumní lidé – ateisté. Nevím, říká se že Poláci jsou dobří obchodníci a moje nabídka se mi zdála férová – odpovědí mi však byly další vyděšené obličeje a tak jsem pro ČR získal celkem snadno vítězství ve středoevropské lize primitivního nacionalismu.

Ne se všemi národy však máme tak složité vztahy. Naproti měli stánek Italové a těm se české zvyky a kultura velice zalíbily. Hlavně chlapci se zajímali o české velikonoce a pomlázka jim přirostla k srdci. Zvláštní cenu ovšem vyhrávají Kypřané – dorazili pozdě, se stavbou stánku se nijak zvlášť neobtěžovali, vylepili dva obrázky vystřihlé z katalogu cestovní kanceláře a začali pít. Především kyperskou vínovici a rovněž takovou tu pálenku z vylisovaných hroznů – ta kyperská se jmenuje Zivania. Zhruba po hodině začali tancovat a zpívat, pak stánek opustili a za vzájemného podpírání se motali po celém areálu studentské unie. Nakonec se vrátili, objali nás a nenápadně se vytratili, aniž by se příliš zabývali úklidem svého místa. Jak celá ta událost vypadala se můžete podívat v obrazech:

Australani... tady se ještě usmívají

A k tomuhle jsem je dohnal...

Nabízeli jsme utopence, na vepřo-knedlo si holky netroufly...

Plno jsme měli prakticky pořád

Poláci byli rovněž v oblibě...

Paní starostka nosí bling-bling, že by kdejaký rapper záviděl

Z jedné strany jsme měli Kypřany, z druhé sympatické slečny z Jordánska

Naproti pak vysmátí Italové

Holky jsou nejspíš z Havaje, perník pak asi z Hradce Králové

Ghana

Srí Lanka

Holky z Kazachstánu to taky neměly jednoduchý...

Celá akce měla hlavně reprezentovat kulturu té či oné země, bez prezentace jakýchkoliv politických či náboženských názorů. Tihle hoši (Saúdská Arábie) začali stavět stánek a první vztyčili obří plachtu: 'Allah is the only god and Muhammad is his prophet'. Proroka tam však nikde neměli. Doteď mě mrzí, že jsem se ani nezeptal, zda-li by jim udělalo radost, kdybych jim nějakého nakreslil.

Pokaždé když se někde sejdeme, už jenom čekám, kdo vytáhne nějakou „novou kauzu“ a bude tvrdit, že „tam a tam“ už nikdy nepůjde. V naprosté většině to jsou plané řeči a příští týden to zkouší znovu.

Někteří jsou ale zásadovější – třeba moje německá kamarádka Anna. Jednou je napsané, že její „personalausweis“ (občanka) má stejnou váhu jako pas, tak to Britové budou dodržovat. Já nad touhle německou správností sice mírně krčím rameny, ale v jejím podání je díky svojí autentičnosti naprosto kouzelná. Prostě „es ist nicht richtig“ a my s tím teď musíme něco udělat. Už stihla dojít na místní „obecní úřad“ se seznamem problematických míst, ti jí odkázali na policii, která má na starosti licencování podniků s prodejem alkoholu, a aby to pojistila, tak oslovila dopisem ještě Evropskou komisi.

Samozřjemě mi to nedalo a začal jsem do ní trochu šťourat, načež se vytasila s „The Charter of Fundamental Rights of the European Union“ a citovala mi článek 21, odstavec 1:

Any discrimination based on any ground such as sex, race, colour, ethnic or social origin, genetic features, language, religion or belief, political or any other opinion, membership of a national minority, property, birth, disability, age or sexual orientation shall be prohibited.

…a skončili jsme jak jinak než hádkou. Nějak nechtěla slyšet, že v její milované Bundesrepublik se narozdíl od Velké Británie například ani nemůžu ucházet o práci a že budu rád, když mě jejich zemská policie nesvleče do trenek při silniční kontrole – tak moc jsme si rovní. Ono konec konců ani ta listina na své oficiální stránce není v češtině a člověk aby si překlad někde dohledával…

Ale zpátky k prodeji alkoholu – moc to nemůžu posoudit, stalo se mi to jen jednou, dělal jsem menší nákup v Sainsbury’s a měl tam mimo jiného asi dvě piva. Paní u pokladny se můj řidičák nelíbil a že prý si musím vzít ten nákup bez alkoholu, neb ten mi prodat nemůže, jelikož bych musel mít pas… narozdíl od mých spolužáků jsem s tím problem neměl: „Jasně, chápu, to se nedá nic dělat, pravidla se musí dodržovat a český řidičák pro Vás není dostatečně OK. V tom případě spolu ale neuděláme obchod žádný a já bohužel musím vyndat celý ten nákup co už jsem nachmoustal do batohu nazpátek, vy si rovnou zavolejte někoho, kdo to půjde zatřídit zpět do regálu a já půjdu naproti, co otevřeli to nové TESCO a zkusím jestli jim třeba můj doklad nebude stačit.“ Paní si prohlédla mě, následně přejela pohledem narůstající frontu u své pokladny, namarkovala dvě lahve, já zaplatil a šel. Ne každý problém za Vás totiž musí řešit José.

Ubytování jsme měli v poměrně fajn hostelu, počasí pěkné po většinu doby, takže maximální spokojenost. První den jsme zvládli pár vrcholů z „Grey Corries“ (uvádím jen názvy jednotlivých hřebenů, jednotlivé kopce mají jména jako Stob Choire Claurigh/Stob Choire Clamhraidh – to druhé je originální skotská kelština – a stejně Vám to doma asi moc neřekne), druhý (a nejlepší) den byl hned kousek od hostelu, kdy jsme vylezli na „Three sisters“, což je pár kopců přímo nad Glencoe, třetí den jsem se odpočinkově připojil ke skupince co šla malé kopečky okolo vesničky Kinlochleven a poslední den Ben Nevis, který byl největším zklamáním… bylo hnusně a nikdo se neklonil k mému návrhu vystoupat po náročnější „Carn Mor Dearg“ stezce, místo široké „turistické“. Aspoň jsme nahoře trochu zabloudili a posledních pár desítek metrů vzali s cepínama kopcem nahoru. Nicméně pokud se tam někdo někdy chystáte třeba v létě, tak doporučuju si to dát severní stěnou – neni to extra náročný a některé cesty se dají lézt bez jištění…

Dost bylo slov, stejně se radši dívate na obrázky:

Three sisters - výstup - kluci se sápou a já jim radím :)

Přesto to stíhám nahoru jako první...

... 'nahoru' znamená zhruba sem

A ještě jednou - včetně skupiny...

Lepší výhled nemáte u jídla ani v Bellevue...

Tady už koukám kudy dolů.

A tudy jsme nakonec šli... ne všichni s úplně lehkým srdcem. :)

Tohle je třetí den - 'Kinlochleven ridge' - taková procházka, ale bylo možné si to udělat zábavnější - jak se Dave snaží ukázat.

Trochu canyoningu pod sněhem - byla to legrace, ale špinavej jsem ještě teď. :)

Minijehně...

... jehož rodiče z nás nebyli nadšení.

Ben Nevis - nudná turistická stezka

A BN - vrcholovka

A tady ještě nevídaná věc - hezká Angličanka :)

]]> http://blog.marosh.cz/i-wanna-go-back-to-glen-coe/feed/ 3 http://blog.marosh.cz/skotsko-a-severni-irsko/ http://blog.marosh.cz/skotsko-a-severni-irsko/#comments Mon, 29 Mar 2010 12:38:58 +0000 admin http://blog.marosh.cz/?p=714 Kde začít? Asi u levných letenek. Díky za ně. Ještě před pár lety by asi výlet East Midlands -> Edinburgh -> Belfast -> East Midlands nebyl pro studenty s nízkým rozpočtem uskutečnitelný. Nicméně dnes je vše jinak, my jsme si mohli se spolužáky (včetně legendárního Belgičana a jedné slečny z Německa navíc) udělat trochu radosti a já vám to teď můžu popsat. Takže pojďme na to. :)

Edinburgh

Unsere travel skupina (a to mi tam ještě chybí vlámština)

Byl naší první (a hlavní) destinací. A oprávněně – je krásný. Staré město s domy ze šestnáctého století, staré hospody, hrad… všechny jsem tam provokal, že kdyby to bylo jen o trochu hezčí, bylo by to skoro tak krásný jako Praha. Jelikož jsme výlet pojali opravdu hodně nízkonákladově (ano, účastnil jsem se plánování), tak jsme první noc využili hostel na pobřeží (£6/noc se snídaní) a následující ráno si udělali výlet na Cramond Island – počasí nám přálo, ale slíbené delfíny, velryby ani tuleně jsme neviděli.
Na zbytek výletu jsme se přesunuli do centra, prohlédli si hrad, vylezli na Arthur’s Seat, absolvovali prohlídku s průvodcem (zadarmo), šli do muzea skotské whisky, atd…

Edinburgh castle

Belgičan ve svém živlu ('Tohle chci mít doma!')

Barvu to má jako tuzemák, cenou je to trochu jinde...

V těch oknech nahoře prý sedávala jakási J.K. Rowlingová... mně to nic neřiká, ale třeba někdo bude vědět.

Reinout a jeho nový domek... poněkud nepraktický, ale ohromně stylový. (Calton Hill)

Arthur's seat, kopec nad Edinburkem...

Dolů jsme to vzali zkratkou... :)

Kdyby někdo pořád nevěřil, že jsme byli ve Skotsku...

A nakonec co? Přece panorámatum!

Severní Irsko

Tohle je Tangi - obrněný LR Defender. V nedávné době nejčastější auto RUC (PSNI)... dnes jsou stále vidět, ale jezdí už i obyčejná auta.

A tady to teprve začalo. Edinburgh je krásný, ale plný turistů, dárkových kýčových obchodů a celkově zapadá do kategorie „Been there, done that, got the t-shirt!“ Ne tak Belfast. Belfast žije a dýchá atmosférou udalostí teprve nedávno minulých…
První čeho jsem si všimnul byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách. Spolubydlící James, který mi na podzim vysvětloval, že v UK potkám maximálně „Bobbyho“ s obuškem se mi nejdřív pokoušel tvrdit, že „to je asi jen tady, na letišti…“, nicméně sotva jsme vylezli v centru Belfastu z autobusu a projelo kolem nás první Tangi, tak už jen mlčel a koukal. A my s ním… protože ačkoliv si člověk žádné přímé nebezpečí neuvědomuje, tak ten problém v Belfastu stále trochu cítit je.
Je to trochu v kontrastu s tím, jak jsou Irové milí a otevření – hned první den, když jsme se motali v centru se k nám přihnal přátelsky vypadající kluk se zrzavým polovousem a že jestli něco hledáme a jestli nám muže něco doporučit a vlastně proč s nim nezajdeme na oběd… vyklubal se z něj muzikant, doporučil co v Belfastu vidět, s Jamesem si popovídal o cestování v Asii, pohoda. Odpoledne jsme si našli průvodce po severním Belfastu, který se sice přiznal že je katolík, ale byl poměrně opatrný a do žádných velkých politických promluv se nepouštěl. Udělal jsem si z toho dojem, že se o konfliktu asi zase tak otevřeně s cizinci nemluví…
Což mi vyvrátil náš průvodce po západním Belfastu hned druhý den. Byl jím Liam, Ir v bundě Celticu Glasgow (to má svůj význam) a se strašným akcentem, který prohlídku zahájil tím, že seděl sedm let (nikdo jsme se nezeptal konkrétně za co, ale kvůli čemu je asi jasné) a je samozřejmě katolík a republikán. Procházet se s ním západním Belfastem bylo zajímavé hned z několika důvodů – jednak si člověk vyslechl historii konfliktu od člověka, který se ho přímo účastnil, protáhl nás do postupně se rodícího se IRA muzea a hlavně jsem si všiml jedné věci. Přibližně s každým pátým člověkem na ulici se pozdravil, podal ruku, poplácal po ramenou, prohodil pár slov (Anglicky nebo Irsky) zamával na auto (na taxi)… samozřejmě i já potkám sem tam ve městě někoho známého, ale tohle byl extrém. Republikánská (katolická) Komunita je opravdu s velkým K.
Pravděpodobně nejsilnější zážitek přišel ale po skončení naší procházky… Liam nás zavedl do irského komunitního centra, kde mají republikáni restauraci, vlastní radio, atd… Byl čas oběda, celkem nacpáno, takže jsme tam postávali, až na mě zavolal takový sympatický chlápek s šedivou kšticí a chytrýma očima, že jestli si nemáme kam sednout a přišli jsme s Liamem, tak u něj pro nás místo je. Rádi jsme nabídky využili, objednali jídlo, pustili se s ním do hovoru. Opět přátelskost a otevřenost, hned se představil (Brendan), jediný stín mu přelétl přes obličej, když seznal, že James je Angličan… vyptával se na to jaký je Liam průvodce a když jsem odpověděl něco ve stylu že dobrý, protože je vidět, že si to fakt prožil, včetně vězení, tak se usmál, že on si „the troubles“ taky prožil a z vězení jim v roce 1983 utekl. Chvíli jsme si ještě povídali (zmiňoval se že co se týče republikánství je „pretty much hardcore“), ještě nás představil člověku o kterém tvrdil že je „our junior minister“ , pak dojedl, rozloučil se a odešel.
Doma mi to nedalo, říkal jsem si že útěk z vězení musí někde být zaznamenaný a určitě půjde dohledat. Po pár minutách na mě vypadlo tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/Brendan_McFarlane Z obsahu vybírám: „…McFarlane had machine-gunned three female pedestrians who were passing by the Bayardo as it was blown up … McFarlane went on to lead the Maze Prison escape, the mass escape of 38 republican prisoners from the Maze in 1983 … he is alleged to have kidnapped supermarket executive Don Tidey in a bid to ransom him to raise money for the IRA …“
Poobědvat s jedním z nejobávanějších irských teroristů/bojovníků za svobodu (záleží z které strany se díváte) a velitelů Irské republikánské armády… komu se to podaří? A fakt byste to do něj neřekli.

Belfast - City hall

Podobných graffiti je Belfast plný, označují je jako 'murals' ...

... paradoxně ty nejvíc agresivní patří protestanstkým (loajalistickým) skupinám (UDA, UFF), zatímco IRA je má poněkud ve smířlivějším duchu.

Třeba jako tenhle - vzpomínkový na Bobbyho Sandse, který v 80. letech držel hladovku až do konce... kupodivu se prý moc často nestává, že by si znepřátelené strany poškozovali své malby. Takže střílet po sobě ano, čmárat po cizích obrázcích ne.

Výlet stál za to, doposud jsem při každé návštěvě Spojeného království pobýval pouze v Anglii a nějak mi ucházelo, jak moc může být Skotsko nebo Severní Irsko odlišné. Věděli jste například, že kromě librových bankovek vydaných v Anglii (Bank of England) je rovněž možné potkat libry skotské a irské a aby to nebylo tak jednoduché, tak jsou bankovky tisknuté jednotlivými bankami? Že mají Skotové vlastní parlament? Že ačkoliv se Severní Irsko označuje jako Ulster, tak tři z okresů patřící pod provincii Ulster jsou v Irské republice? Co všechno se člověk nedozví, když vytáhne paty z domova…

P.S. Koho baví si číst o studentech ve světě, tak jsem se při brouzdání doklikal na spolužačku z FSV, co bloguje z Jyväskylä – což byla moje druhá možnost pro Erasmus. Nevypadá to tam zle a navíc … blog oné slečny je skoro tak dobrý jako ten můj.

Often, many of the people who live in this sort of postcode will be families and single parents living in semis and terraces. These are known as type 48 in the ACORN classification and 1.91% of the UK’s population live in this type. Neighbourhoods fitting this profile are often found in former industrial cities in the north and north-east such as Newcastle upon Tyne, Middlesborough and Sunderland. Examples elsewhere in the country include Wrexham, Nottingham, and Wolverhampton.

Many families have three or more children, and half of all families are headed by a single parent. Housing is generally two or three bedroom council semis and terraces.

Incomes are very low and a fifth of families feel in need of a loan. Unemployment levels are among the highest of any type, being double the national average. Where there is paid work, it tends to be routine jobs in nearby factories or shops. Travel to work is on foot or by public transport. Car ownership is very low.

There is little money for fashion shopping. Cheaper clothing is bought from discount stores and supermarkets.

Leisure activities include fishing, betting, listening to music and cookery, although take-away and fast food are consumed more than average. Magazines such as OK! or Bella and newspapers like The Sun, Daily Mirror, and Daily Star are all relatively popular reading.

Tak to vidíte, kde to bydlim… neni to teda úplně přesný, zdá se mi že je to trochu starý, protože auto tady má samozřejmě každej, leckdy i dvě. Žádná sláva to ovšem neni, většinou se jedná třeba o kombinaci utahané 95′ Mondeo a o něco málo lepší 97′ Clio nebo tak. Ti mladší z našich sousedů samozřejmě Focus s rourou od kamen, laminát a nejmíň osmnáctky kola. Některý věci jsou holt mezinárodní.
Fast food sedí maximálně, máme tady na rohu stánek s fish and chips a je tam narváno, sousedi podle toho samozřejmě vypadaj… Dementní bulvár je rovněž nezbytnou součástí jejich všedního dne, co jsem tak vypozoroval. Přidávám nějaké fotky, ale vypadá to na nich o něco lepší než to je. :) Zahrady našich sousedů jsou třeba kapitola sama pro sebe. 6 z 10 rodin okolo má na zahradě mix trampolíny pro děti, rozšlapaného nadzemního bazénu, zlámaného plastového nábytku, sádrových sošek a odpadků. Já jsem nad věcí, nicméně německá kamarádka Anna tu prožívá muka. Nedávno se mi přiznala, že ve slabé chvilce šla málem zvonit na sousedy a vyčinit jim, že nemají posekaný trávník, natřený plot a na předzahrádce se jim válí odpadky. :) Sice jsem si z ní dělal legraci ve stylu „Na ja, ordnung muss sein!“, ale až mi jí bylo líto. Musí to pro ni být hrozné.

Fotky zde:

Our house, in the middle of our street! (až na to, že je to 'road')

Předzahrádka je zelená

Zadní zahrádka je betonová.

Kuchyňka. Trochu stísněná, ale včera jsem dělal hovězí consommé s Julienne zeleninkou a raviolkami plněnými hovězí oháňkou confitovanou v portském víně se sezonními houbami a šlo to...

Xbox hýr, Wííčko hýr a nezaplacená televize taky.

Tady vzniká tento veleblog.

Kdyby chtěl někdo namítat, že mám omezené názory (ano, i to už se mi stalo) ... podívejte se nejdřív na jak omezeném prostoru žiju!

Totiž ve Velké Británii mají úplně jiný systém než v ČR (wiki napoví)  a jedno konkrétní PSČ obsahuje v průměru pouze 14 domů. To je základ celého zázraku, protože mít rozsekanou populaci na poměrně neměnné celky, ke kterým si člověk může přiřadit další data, to je sen každého marketéra. A v UK to je realita – Richard Webber, působící v londýnském „Centre for Environmental Studies“ (jakási neziskovka), zpracovával před třiceti lety projekt na pomoc chudým čtvrtím a když přidával k jednotlivým PSČ dodatečné údaje (ze sčítání lidu, rozsudky, registr dlužníků, evidované automobily, cokoliv…) a uvědomil si, co vlastně dělá, tak seknul s neziskovkou a přešel k marketingu. Nejdřív vyvinul ACORN pro CACI Ltd a o pár let později hodně podobný MOSAIC pro Experian. Nejen, že se z neziskovky dostal asi poměrně do zisku (že jsou oba nástroje velice využívané asi není třeba dodávat), ale zároveň projevil i poměrnou dávku kreativity. Protože ty názvy kategorii v obou systémech vážně stojí za to – White Van Culture (lidé co žijí na předměstí a mají před domkem zaparkovanou bílou dodávku), High-rise Hardship (lidé z paneláků) nebo třeba Sepia Memories (důchodci co žijí z vybledlých fotek a vzpomínají jak bylo). Všichni jsou pěkně rozškatulkovaní na základě jejich práce, příjmů, zájmů, úspěchů jejich dětí ve škole, všeho.

Teď samozřejmě článek co jsme dostali zpracovat to celé hrozně odsuzuje, plete do toho Marxe, Webera, Bourdieho a já nevím koho ještě a zabývá se otázkami jestli je možné oddělit naší třídu od místa kde bydlíme, jestli budeme na  základě těchto geodemografických dat v budoucnu (či snad již dnes) zvýhodňováni a znevýhodňováni, atd… tak jsem zvědavej na můj výsledek, jelikož jsem svoji esej na tohle téma věnoval adoraci samotné myšlenky a technologického provedení a vyzvdihoval to z marketingové hlediska. Líp než na Cčko to tím pádem nevidím. :)

P.S. Nějaké obrázky z MOSAIC následují. Chtěl jsem sem dát popis, kter7 to vyhodí na naší ulici a nějaké obrázky z ní, ale třeba příští týden… ať se taky mate na co těšit.

Corporate chieftain (=korporační náčelník)... jezdí v M5, hraje golf a čte Times (kupodivne ne FT?). :)

A tady nějaké detaily... privátní lékařská péče, atd.

A pro porovnání "kultura bílých dodávek"... vládne The Sun, reality TV a ani ASBO (anti-social behaviour) tu není velká neznámá.

A: „Marek, please, you are my wingman! I’ll prepare a breakfast for you tomorrow!“
M: „And lunch and dinner…“
A: „Ahh… OK!“
M: „And my laundry?“
A: „No way!
M: „OK, no name for you then…“
A: „Allright… the laundry too.“
M: „So, breakfast, lunch, dinner, laundry … and a hundred quid on top?“
A: „Hate ya, hate ya, hate ya!“

…skutečně, není nic hezčího než se nezištně obětovat pro kamaráda. Jméno jsem od slečny vyzískal, Alex později slavil obrovský úspěch se svým: „Dina, darling! I haven’t seen you since Christmas!” a já měl ráno palačinky, v poledne kuřátko a zrovna přemýšlím, zda-li bych si neměl říci i o svačinku. Dělám zkrátka dobro, jako v pohádce.